Jak mě ODS pozvala na snídani

A neb, co za to, vážení?

Pohled do kalendáře říká, že už je zase pátek a i přesto, že mám dnes volno, rozhodla jsem se si přivstat a zajet do města do některého ze supermarketů a učinit před nastávajícím víkendem tak zvaný větší nákup. Po ránu ještě nebývají takové fronty.

Žiju v malé zapadlé vesničce mezi Libercem a Turnovem a protože do Turnova to mám o kousek blíž než do Liberce, vybrala jsem si pro dnešek turnovský PLUS.

Už když jsem zaparkovala svůj vůz všimla jsem si dvou mužů, jak rozdávají před vchodem do supermarketu igelitové tašky s reklamním nápisem ODS. Do obchodu i z něj se mi podařilo projít bez povšimnutí z čehož jsem měla poměrně radost, ale přeci jenom mě něco zarazilo a přimělo pozastavit se opodál a chviličku pozorovat cvrkot. Upřímně řečeno, pozoruji lidi ráda, někdy je to opravdu veselé.

Tahle podívaná však nebyla veselá, ale velice podivná. Mladíci zcela beze slova, jako nějací roboti podávali procházejícím lidem tašky s modrými ptáky a ti je, aniž by také cokoli řekli (až na dvě výjimky jež špitli: „Děkuji") převzali a beze slova pokračovali dál. Ani se do těch tašek nepodívali. Bylo to velice zvláštní.

Říkala jsem si: „To jsou všichni ještě rozespalí nebo prostě jenom otrávení?

Jasně, každému zřejmě došlo, že to bude propagačka ODS, co jiného by to tak mohlo čtrnáct dní před krajskými volbami být?" a vzpomněla jsem si na volební magazín, jež jsem vytáhla ze schránky včera.

Je vidět, že lidi už prostě politika nezajímá, jsou znechucení z těch věčných slibů a lží a začínají být apatičtí.

Vyložila jsem nákup do kufru svého auta, vrátila nákupní vozík a.....

...byla mi podána taška. Jen tak beze slova.

Nedalo mi to a mile jsem se toho mladého, snad dvacetiletého, človíčka zeptala: „A copak mi to vlastně dáváte, mladý muži?"

„Snídani," odpověděl mladík.

„Snídani?" zeptala jsem se udiveně jsouc připravena pokecat.

„Ano, to je vaše snídaně, rohlík s marmeládou," pravil mladík a než jsem se nadála, rozdával tašky dalším lidem, neztrácel se mnou čas.

Stála jsem tam jako trubka a připadala jsem si ponížená a pokořená. Urazilo mě to. Nejraději bych mu tu tašku omlátila o hlavu, chtělo se mi křičet, že mám na to, abych si koupila rohlík a marmeládu za své, ale nechtěla jsem dělat potíže. Hned v autě jsem vysypala obsah tašky na sedadlo a začala se v tom přehrabovat. A skutečně zde byl jeden čerstvý rohlík a kartonek s fotografií Radima Ziky, kandidáta na hejtmana Libereckého kraje, v němž byla zapíchnutá jedna porce marmelády, na druhé straně kartonku byl volební program ODS. Znechuceně jsem to hodila zpátky do tašky a se zaujetím si prohlédla publikaci Marka Řeháčka Ještěd a též mě velmi zaujal přehled o rozdělení finanční podpory do jednotlivých oblastí(včetně mapky) z něhož jsem se dozvěděla jak je na tom naše obec ve srovnání s ostatními apd.

Pokud jsem kdy volila, byla to pokaždé ODS, ale upřímně řečeno nikoli proto, že bych byla přesvědčena o tom, že právě tahle strana pro nás znamená ty lepší zítřky, ale prostě proto, že mi můj selský rozum říká: „Koho jiného?"

Když není řízek, vezmete za vděk žemlovkou, páč je to pořád lepší než suchý chleba a nebo být o hladu. ODS je pro mě takovou žemlovkou.

V Libereckém kraji žiju moc ráda. Za poslední roky se toho tady moc změnilo k lepšímu, to opravdu klobouk dolů, ale ten rohlík s marmeládou? To se vám pánové opravdu nepovedlo, to už jste do té tašky mohli dát raději poukázku do vířivky a bylo by to alespoň vtipné a snad méně ponižující.

Možná by, páni politici, stálo za to, abyste si uvědomili, že my, obyčejní lidé - nepolitici, nejsme stádo blbců a umíme si udělat vlastní názor i bez těch vašich trapných předvolebních dárečků v podobě snídaně, vzorku prášku na praní a jiných zhovadilostí, kterými se nás snažíte přesvědčit o svých kvalitách.

Važte si nás, abychom si mohli vážit vás!

                                                                                      Jitka Gotterová