Jak a proč se ze mne stal myslivec

O tom, že je můj manžel myslivec jsem se dozvěděla po zhruba třech letech manželství, kdy jsme se přestěhovali z města do jedné zapadlé vísky na severu Čech. Najednou vytáhl ze své truhly (kam jsem mu nikdy nevlezla, neb jsem respektovala jeho soukromí) brokovnici. Koukala jsem, jako tele na nová vrata, kde se u nás vzalo něco, z čeho se dá doopravdy vystřelit.

Místní myslivecké sdružení přijalo Baďuru velmi ochotně, a tak jsme celá rodinka chodili pečovat o bažanty (sdružení mělo vlastní chov), když na něj zrovínka vyšla služba, sušili seno, které jsme pak nosili do krmelců a podíleli se na spoustě dalších činnostech, které myslivost obnáší.

Po pár letech jsem nabyla dojmu, že je Baďura víc v lese, než doma. Celé noci trávil na posedu číháním na černou (divočák) a tak nějak jsme se začali jeden druhému odcizovat.

Na mysli mi vytanulo jediné možné řešení – stát se také myslivcem.

Začala jsem jezdit na přednášky, a to i několikrát do měsíce, takže Baďura musel hlídat kluky, z čehož byl permanentně nevrlý.

V tomto období jsem byla tak zvaný „adjunkt" a součástí přípravy ke zkouškám byla praxe v některém mysliveckém sdružení.

Patronátem nad mojí maličkostí se ujalo sdružení, jehož členem byl i Baďura, ale pravdou je, že se na to zpočátku moc nadšeně ostatní členové netvářili a mít ve sdružení ženskou považovala většina z nich za holý nerozum.

„Tak, kdo jí ukáže, jak probíhá výcvik psa?" optal se myslivecký hospodář na schůzi, která se konala, kde jinde, než v hospodě. Nikdo se nepřihlásil a všichni do jednoho upírali své zraky na podlahu, jakoby se snažili spočítat všechny dlaždice v místnosti.

„Co ty Oto?“ naléhal hospodář. Ota, asi padesátiletý majitel výmarského ohaře hladkosrstého, se začal ošívat, jako žáček, kterého právě vyvolala paní učitelka, a on si zapomněl napsat referát, pravil: „No, já nevim, nooo,“ odmlčel se a pokračoval s dlouhou pauzou mezi každým slovem: „ no, no, tak snad zejtra, až půjdu se psem, no, tak bych jí mohl vzít s sebou, no…"vysoukal ze sebe a znělo to tak komicky, že se Baďura hned zeptal, mám-li mít na krku taky obojek s vodítkem."

Všichni se začali smát a já si připadala, jako naprostý idiot a říkala si, mám-li to vůbec zapotřebí.

Ze závěrečných zkoušek z myslivosti jsem měla větší strach, než tenkrát z maturity (a oprávněně), což obnášelo zdokonalit se v lovecké kynologii, zoologii, historii myslivosti, mysliveckých předpisech, chovu a lovu zvěře či loveckém střelectví, kterého jsem se obávala ze všeho nejvíc, neb právě tento předmět jsem považovala za vyloženě mužskou záležitost a obávala se naprostého ztrapnění (v duchu jsem si představovala, jak na mne chlapi řvou: „Holka, chop se vařečky a mazej zpátky k plotně!") a který jsem nakonec zvládla na výbornou.

Během jakékoli činnosti denní i noční jsem se neustále učila. Při vaření jsem si opakovala, že ráže brokové hlavně je číslo udávající počet stejně velkých kulí, odlitých z jedné anglické libry olova, které lehce suvně projdou hlavní a při sledování TV jsem do zblbnutí rozkládala a dávala dohromady Baďurovu brokovnici ráže šestnáct a pojmenovávala její jednotlivé součásti. Po Baďurovi jsem požadovala, aby mne pořád dokola zkoušel z druhů pažeb, druhů lovu, co je a kde se nachází bezoár, kdy a kolik mláďat se rodí jakému druhu živočichů a kdy se jaký druh loví a kdy je naopak hájený, až nakonec Baďura pravil: „Jdi už do prdele s celou myslivostí!"

Mými věrnými posluchači však byli kluci, kteří projevovali o moje učení nebývalý zájem – možná proto, že jim nic jiného nezbylo.

Když jsem přistihla Šimona, že si před požitím neumyl jablko, neváhala jsem jej poučit o chorobě zvané diktyokaulóza, neboli plicní červivost, což je parazitární onemocnění zvěře způsobené hlísticí, neboli velkými plicnivkami, která parazituje v průduškách plic, kde vyvolává zánět. K přenosu onemocnění dochází pozřením larev plicnivek na pastvě kontaminované trusem nakažené zvěře či domácích přežvýkavců a dodala varovně: „Malé děti se touto nebezpečnou, bolestivou až smrtelnou chorobou nakazí nejčastěji tak, že například snědí neumyté jablko." Od té doby jsem nikdy neviděla, že by si kluci před požitím neumyli jakékoli ovoce.

Také jsem kluky poučila o chorobě zvané toxoplasmóza a vysvětlila jim,že je to velmi vážné onemocnění, které může postihnout plíce, slezinu, játra, mozek, ale i ostatní orgány a že je velmi zákeřná, protože její příznaky nejsou specifické a že přenašečem jsou především kočky.

Tato moje přednáška měla jediný efekt – Jakub od té doby nesnáší kočky a kdykoli se kuchyní prošel náš kocour, snažil se ho nenápadně nakopnout, nebo ho podrbal na zádech propiskou tak, že to vypadalo, jako by ho chtěl očkovat proti toxoplasmóze. Když jsme kocoura nemohli najít, přiznal se Jakub, že ho, pro jistotu zavřel do trouby.

Holt moje myslivost nepřinesla jenom samá pozitiva.

Nicméně, zkoušky jsem udělala na výbornou – byla jsem nejlepší z okresu a domnívala se, že na mne bude Baďura náležitě hrdý. Opak byl pravdou. Urazil se, že jsem mu to udělala schválně, abych ho zahanbila, že jsem lepší. Týden se mnou komunikoval jen, když to bylo nezbytně nutné, ale obětoval se a alespoň snědl, co jsem uvařila, i když to prý obyčejně „stálo za hovno."

Tak jsem šla původně dělat myslivost, abychom si byli s mužem blíž, ale nejsem si tak zcela jistá, zda to ve finále nemělo efekt zcela opačný.

Ukázalo se, že Baďura trávil celé noci u své milenky, nikoli na posedu číháním na černou a ještě jsem se dozvěděla, že cestou k ní se musel pokaždé převléknout z mysliveckého, protože paní Čadilová neměla pro myslivost pochopení.

Řekla jsem si, že když už se ze mne stal teda myslivec, tak tu myslivost budu dělat.

Když jsem se vrátila ze svého prvního honu domu odložit si flintu ještě před tím, než se rozjede v hospodě pořádná zábava a mně by bylo na obtíž pořád ji hlídat - přeci jenom je to střelná zbraň, valil se ze všech oken našeho domu dým - babička hlídala tak, že jsme málem vyhořeli.

Několik dalších honů jsem se trmácela zasněženou oranicí zmrzlá jako kráva a tiše záviděla tomu pitomcovi, co stál v leči vedle mě v zateplených holínkách na baterky, zatímco já už měla na prstech u nohou omrzliny. Moje ruce na tom nebyly o nic lépe, a tak když se konečně podařilo honcům pomocí holí vysvětlit několika zpitomnělým bažantům, že mají létat, abychom měli, my střelci, na co střílet, byl už můj ukazováček natolik ztuhlý, že jsem si s ním namísto spuštění spouště mohla tak leda poklepat na ten rampouch, co mi visel u nosu.

Zatímco můj manžel pořád ještě místo na černou chodil za tou blonďatou kolegyní z práce, já chodila do lesa s kolegy – s jedním z nich častěji, což způsobilo, že mne jeho manželka nazvala courou a svému muži vysvětlila, že už se se mnou nebude kamarádit, nebo….

No, vostrá baba je ta jeho ženská, to se musí nechat, ale alespoň není tak blbá, jako já a nešla kvůli utužení jejich vztahu studovat myslivost.

Okolnosti mému novému koníčku tak nějak dlouhodobě nepřály a také moje vztahy s Baďurou se vyostřily tak, že bylo naprosto nepřijatelné, abychom absolvovali jakýkoli hon společně – tak nějak jsme si ani jeden nelajzli mít toho druhého s flintou v zádech.

Ale možná se k myslivosti vrátím na stará kolena, udělám si radost tím, že smáznu staré Vomáčkové kocoura a budu se pod vousy smát tomu jejímu „či čí či čí, kdepak jsi Mourku?" Možná budu machrovat v holínkách na baterky, možná budu kritizovat Lojzu, že to seno, co nosí do lesa, stojí za hovno a možná si ještě na stará kolena počíhám na černou.

Nebo taky ne, ale ať už to bude jakkoli, děkuji kolegům myslivcům za ty zážitky a zkušenosti, které mi předali. Dnes už totiž vím, že všude, a myslivecká sdružení nevyjímaje, jsou nejen skvělí milí lidičkové, ale také idioti, kterým je lépe se vyhnout.

Lovu zdar!

K zavzpomínání na aktivní roky myslivosti mne přiměl tento článek, díky.

Jitka Gotterová