Já, moje máma a náš virtuální svět

  S mojí mámou to bylo vždycky těžké. S tátou se rozvedla, když jsem byla ještě malá holka a její další tři partneři vzali nohy na ramena sotva si stihli vybalit.  Ale jo, proč to nepřiznat. Utekli. Všichni. Však mě už taky kolikrát napadlo sbalit si těch pár švestek a jednou pro vždy zavřít dveře zvenčí. Jenže tady je malý brácha, kterému jsou dva roky, a já vím, že ho tu s ní nechat nemůžu. S ní a s těmi jejími záchvaty vzteku a vymyšleným světem.  

Strašně mi leze na nervy. Strašně. Neustále má potřebu někomu organizovat život.  Mám přesně nalajnované, co mám dělat, co mám komu říkat, co říkat nikomu nesmím, a co si mám o někom nebo o něčem myslet.  Ve dvaceti.

Když se jednou děda zmínil, že už dlouho neviděl Petra, řekla jsem popravdě, že od nás odešel.  Máma dostala záchvat vzteku, křičela, že to není pravda, a že ho ve skutečnosti vyhodila, protože to byl línej debil. A hned se pochlubila, že už má nového děsně fajnového chlápka, který ji prý hrozně obdivuje. Že tak nějak není ještě úplně rozvedený, mi samozřejmě říkat zakázala.

Nesnáším ho. Je to takový moula s pěšinkou uprostřed hlavy, bez vlastního názoru, a když vidím to jeho „retro“ oblečení, stydím se, že k nám patří. Nemá ani auto, takže když máma naplánuje nějaký výlet, musíme autobusem. Protože však nemá velmi často ani na ten autobus, konají se nejčastěji výlety pěškem do nedaleké stromovky.

Celé léto trávíme na chalupě a já se těším, až konečně začne škola a někam vyrazím s holkama z vejšky. Tady je hrozná nuda. Ještě štěstí, že tu mám internet. Moula tady měl minulý týden svoje děti a máma po mně chtěla, abych si s nimi šla hrát. „Bože, je mi dvacet, nebudu si hrát s desetiletýma dětma,“ snažila jsem se vysvětlit naší máti, ale dostala zase ten svůj hysterický záchvat vzteku, tak jsem raději šla.

Moulovy děti se koupaly v rybníce a náš malý pobíhal po břehu v zimní kombinéze. Nekecám. Když jsem se mámy zeptala, proč má na sobě Matýsek v srpnu zimní kombinézu, pravila, že potřebuje, aby ji dotrhal, a pak ji vyhodí. „No jo, ale v létěěěě?“ nechápala jsem, načež mi moje drahá maminka vysvětlila, že vzhledem k tomu, že v zimě nejezdíme na chalupu a po Praze v ní chodit fakt nemůže (co by si lidi pomysleli?), musí ji holt odnosit v létě.

Máma má takovou jednu hrozně špatnou vlastnost, že si neustále vymýšlí různé příběhy, které vůbec nejsou pravda, ale ona nás přesvědčuje, že to tak prostě je. A když se s ní hádáme, trvá na tom, že nechápe, jak je možné, že si to nepamatujeme, a tak už nikdo ani neprotestuje. Děda s babičkou to vzdali už dávno a já jsem konečně taky přišla na to, že je pohodlnější žít v tom jejím vymyšleném světě bez protestů.

Už od června vypráví všem sousedům a známým, že právě balíme a odjíždíme k moři. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že její rodičovské příspěvky, jež pobírá na malého, stačí tak akorát na skromný život, a že k žádnému moři nepojedeme, pokud nesbalí nějakého normálního chlapa, který nebude zadlužený až po uši a v patách mu nebudou neustálé exekuce. Marně. Už zase balí. A moula s ní.

A já už se úplně stydím potkat některého ze sousedů, který se mě neustále ptá, jak bylo u moře, a kdy že už teda pojedeme.

Všem našim známým vypravuje máma o mém příteli, popisuje, jaký je to milý chlapec a jak mě má rád, a on přitom žádný neexistuje.

Někdy celé noci nespím a přemýšlím o tom, jaké by to asi bylo žít nějaký normální život. Opravdový. Skutečný.

A ráno se probudím, máma sedí v kuchyni, malý se cpe chlebem se sádlem a já vím, že tohle je moje rodina. Mám je ráda.