Bouřka

Lyricko, epicko, romantický příběh.

   „Vypadá to, že bude pršet," křičí za mnou manžel.

„Neboj, než to spadne jsme doma," usmívám se „Co ty na to Portíku?" a náš bílý vlčák vrtí ocasem a přidává do kroku na znamení, že je téhož názoru.

   Minuli jsme palouček a rozhodli jsme se, že to ještě natáhneme k hornímu cípu lesa. Začala se stahovat mračna a obloha potemněla. První zahřmění. Přidáváme do kroku. Zvedá se vítr, stromy se ohýbají a ve větvích to šumí, jako by si mezi sebou povídaly. Napadá mě, co si asi říkají, chtěla bych jim rozumět.

   Port začíná být nervózní, prudce otáčí hlavou sem a tam. Před námi je pole s pšenicí, vítr sílí a pšeničné klasy si lehají, jakoby se ukládaly ke spánku. Na nose mi přistála první dešťová kapka. Hřmí. Kousek od nás uhodil blesk a z oblohy se začala valit voda, nepršelo, lilo jako z konve.

   „Běž domů, běž za páníčkem, běž, já přijdu!" nabádala jsem Porta. Nehnul se ode mě, bál se. Voda mi stékala z pramínků vlasů po obličeji a vsakovala se mi na hrudi do trička, což bylo to jediné, co zakrývalo moji horní polovinu těla. Bradavky prozrazovaly, že je mi hrozná zima.

   Černou oblohou co chvíli projel blesk a vypadalo to, jakoby zlatými nůžkami kdosi prostřihl to černé sukno, jež přikrylo celý kraj, kam až moje oko dohlédlo. Hřmot hromů a blesků se vracel od lesa ozvěnou, což bylo tak silné, tak magické. Je to tak děsivě krásné, Bože, jak já to miluji. Stojím tam, vprostřed louky, celá zmáčená, chvěji se zimou a celým svým tělem nasávám tu atmosféru, tu sílu přírody. Každou chvíli do mne může uhodit blesk, nebojím se, je to tak vzrušující.

   Vtom jsem si uvědomila, že můj milý čtyřnohý přítel se mnou nesdílí to nadšení a jeho k smrti vyděšené oči prozradily vše. Přivinula jsem ho ke své hrudi a cítila, jak rychle mu bije srdíčko, jakoby mu mělo každou chvíli puknout. Zabořil mi čumák na krku pod vlasy a já mu šeptala do ucha. Bylo to poprvé, kdy jsem já ochránila svého ochránce.

   Tlukot jeho srdce se zdánlivě začal přibližovat normálu a my jsme pokračovali na cestě k domovu. Běželi jsme.

   „No, kde jste, už jsem měl o vás strach," křičel můj muž a už ve dveřích ze mě stáhl mokré tričko a přitiskl mě na své tělo. Na krku jsem cítila jeho polibky a šeptal mi do ucha....

Miluji bouřku a miluji náruč svého muže.

   Probudila jsem se vedle svého muže, ještě spal, lehce oddechoval a pozorovala jsem, jak se mu slaboulince chvějí řasy, byl roztomilý. Nechám ho spát, po té včerejší bouřce si to zaslouží.

Cosi se mi pohnulo v nohách, ano byl to on, můj čtyřnohý přítel.

   Potichoučku si oblékám manželovo tričko, které leželo u postele a po špičkách se pokouším odplížit z pokoje. V tom za sebou slyším ťap,ťap,ťap,ťap, to můj ochránce, už zase v plné síle, nastoupil do služby, aby mě chránil, na každém kroku.

   Uvařila jsem si voňavou kávu, vzala pod paží svůj laptop a vyšla na zápraží, abych se s vámi podělila o svoje zážitky, abych vám řekla, že právě svítá, že ve vzduchu je ještě cítit vlhko po té včerejší bouřce a že tak nějak ten vzduch krásně voní a že vše nasvědčuje tomu, že dnes bude krásný den,

ale to už tak po bouřce bývá.

                                                                                                                            Jitka Gotterová