S korupcí je zbytečné bojovat. Tam, kde lidé žijí ve svobodě a ctí život, kde není od nikoho nic vyžadováno, kde i placení daní je svobodnou a zodpovědnou volbou, je korupce k smíchu. Jsme ale schopní jeden druhého milovat tak, že nebudeme od nikoho nic vyžadovat a potřebovat? To je otázka. Je to otázka našeho dalšího přežití.
Přišli za mnou v horkém létě
dva slušňáci od vědy,
že prý mám žít v jejich světě
a zaškrtávat zlojedy.
Načrtli mi superplán,
jak propojit všechny zevně,
musím ale chtíti sám
dobré skutky dělat zjevně.
Nabídli mi i zlato v skrytu,
mohu-li svrhnout Heroda.
Bez krve dostanou ke korytu
mého neúplatného souseda.
Oba byli velmi milí,
ve všem mi vyšli v ústrety.
Pěkně se však vyděsili,
když jsem jim ukázal zloskřety.
Měl jsem je všude: v krku,
v hrudi, ústech, obočí.
Spatřili i rozdrásanou ruku
a hanby tvář mou umrlčí.
„Pánové, již celý dlouhý věk
s těmi skřety bojuji!“
Tu v panice se dali na útěk
a křičeli: ne, děkuji!
Já přece také toužím změnit svět,
leč bolestnou proměnou vlastní osobnosti,
aby i ostatní mohli Nesmírnost uvidět
a tvořit bez obav, že budou v nemilosti.
Nechme proto každého jít za svým snem,
získávat zápočet a platit daně, jak je libo -
v naprosté svobodě začínat vždy nový den
a bezvýhradně milovat a volit ničí Život.
Pak korupce, zrádný květ poroby a shonu,
lokajský škleb na stěnách tyranského domu,
prohnilá lávka nad propastí třídy štvané,
na stromě života uvadne a více nepovstane.
