Zklamání některých lidí (a není jich málo) nad rozhodnutím Ústavního soudu, že nezaměstnaní už nemusejí zadarmo pracovat pro stát, svědčí o tom, v jak odloučeném autonomním světě žijeme. Hledíme jeden na druhého se zlostí a nedůvěrou a nechápeme příčinu té zlosti. Začínáme být paranoidní, podobně jako lidé v totalitních společnostech. Náš život se stal zoufale nefunkční, stejně jako tomu bylo před rokem 1989, kdy nás normalizační režim zahnal do soukromí - do našich oddělených domovů v oddělené a střežené realitě. Tím vytvořil absurdní svět „malých“ lidí, kteří neměli žádnou kontrolu nad tím, co se děje.
Tuto bezmoc a apatii vidíme dnes kolem sebe. Tato oddělená realita od všeho oddělených bytostí je pravou příčinou naší zlosti a našeho neúspěchu. Naopak sjednocená realita je klíčem k úspěchu, bohatství, rovnosti, harmonii a štěstí. Musíme ale přestat žít v pokrytectví a živit se strachem.
Ve zlých časech třídy pracné
odvykl jsem si řádně pracovat.
V kotelně jsem skládal básně
a Shakespeara se učil milovat.
Teď pro změnu nevytvářím zisky.
To už je vážně lotrovina.
Život na Pandoře je mi blízký,
musím oprášit svého Džina.
Já žil bych nazdařbůh i venku,
kdyby pan P. (a jemu podobní)
prosadil v našem parlamentu
víc teplých a slunných dní.
Za jasných nocí studoval bych oblohu;
žít z podpory už nebylo by k zlosti.
Za básně a horoskopy chtít nic nemohu,
tím ohrožuji zdravé jádro společnosti.
To zdravé jádro neprozřelo ani teď,
kdy společnost je na smrt chorá.
Větší mizérií rozhodli se léčit svět,
pokrytectví drží se jak stěžně koráb.
Lhostejností chtějí léčit lhostejnost,
hněv negací, útlakem a silou.
Nevidí, že sami k bídě od počátku staví most,
že sami mají kostru názorově shnilou.
