Přestaňte už strašit těmi skanzeny!

Do projektové praxe jsem vstoupil v sedmdesátých letech minulého století, tedy v době počátku normalizace. Vzpomínky z té doby postupně mírně šednou, ale ne všechny. Některé jsou nevyhubitelné. Floskule dehonestující skanzeny.

Do projektové praxe jsem vstoupil v sedmdesátých letech minulého století, tedy v době počátku normalizace. A následných dvacet let až do revoluce jsem měl možnost zabývat se památkami, v projektovém ústavu tomu účelu zřízeném - ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Vzpomínky z té doby postupně mírně šednou, ale ne všechny. Některé jsou nevyhubitelné. Tato k nim patří. Floskule dehonestující skanzeny.

Ve slovníku nomenklaturních úředníků a kovaných straníků ve všech úrovních tehdy zazníval velmi často sebevědomý, arogantní apel, vypouštěný do veřejného prostoru v souvislosti s obnovou historických jader našich měst: skanzeny zde soudruzi u nás nechceme!!! Skanzeny - to rozhodně ne! Skanzen, to bylo něco odpudivého, přímo ses měl hnusem otřást. Projednávaly se obnovy studie regenerace historických center, jejich oživení, nové využití. Když nebyly návrhy podle soudruhů dost razantní - hned to bylo opět na tapetě. Skanzeny zde soudruhu nechceme. Památky musí žít. Ve skutečnosti šlo o to paměť na vše před rokem 1948 pokud možno vyhubit.

Strašení skanzenem – s káravě zdviženým hlasem přišlo na program, když jsi byl příliš ohleduplný, málo velkorysý. Tedy když se Ti nechtělo vybourat krásné klenby a vyřezat vzácně dochovaný záklopový strop. Když si otálel s „vyčištěním“ dispozice či nechtěl nahradit hodnotné barokní dveře papundeklem typizovaných. Když si odmítal navrhnout či bránil zbourání několika památek pro získání staveniště k vybudování obchodního, či kulturního domu pro sjezdy partajníků - nebo, aby se zlepšily parametry pro průjezd automobilů či uvolnilo místo pro parkoviště. Jedno čaromocné slovo, zázračná floskule. Skanzeny zde nechceme soudruzi - a do historických měst vjely bagry, aby vyčistily terén od starobylého marastu a srovnaly ho do jeřábových drah pro – většinou jen pro mizernou náhradu, bezduchá panelová sídliště.

Myslel jsem si bláhově, že doba floskule se strašením skanzeny je dávno pryč. A nyní po půl století je opět strašení skanzeny zde. A dokonce jako vážně myšlený argument v diskuzi o dalším směřování rozvoje Prahy, památky jednoznačně světově významné. K čemu toto strašení směřuje, jaký má cíl?

Každý návštěvník bezpochyby na vlastní oči vidí, že historické jádro Prahy žije. Zaplňují ho obchody, hotely, kanceláře, restaurace, kavárny, úřady, také se zde bydlí (i když by se mělo více). Najdeš zde množství klubů a divadel, galerií, koncertních budov - zkrátka vše živé, tradicemi kulturních aktivit obohacené krásné město. Památková péče nejenže o zvrat tohoto stavu směrem k onomu pomyslnému skanzenu neusiluje, ale životaschopnost historického jádra vnímá a vítá jako zdroj i záruku jeho trvající přitažlivosti. Zátěž turistickým ruchem a balast, který jeho nekultivovaná komercionalizace plodí, nepochybně obtěžují. Určitě však existují prostředky, jak turistický ruch usměrňovat, jen se osmělit. Myslím tím peníze - „blahodárné“ možnosti tržní ekonomiky. A že by zde zamrznul stavební ruch? To snad nemůže nikdo myslet vážně. Dokládají to desítky a stovky stavebních aktivit posledních třiceti let. A nejen transformací chráněných historických staveb, jejich oživováním, ale i četných rozsáhlejších komplexních úprav, včetně přestaveb celých bloků (prováděných ne vždy citlivým způsobem).

Nezanedbatelný je i počet novostaveb uvnitř městské památkové rezervace, někdy zdařilých, jindy bohužel banálních, které historické jádro neobohacují. Stavební ruch uvnitř historického jádra nenasvědčuje žádnému umrtvení, ale naopak dokládá mnohdy jistě složitý proces jejich ne vždy uvážlivého přizpůsobování současným požadavkům. To přeci vidí každý soudný člověk. Praha je město světového významu a je pochopitelné, že nelze v jejím historickém jádru a v souvislostech, které mají na něj bezprostřední dopad, spustit stavidla stavební činnosti v duchu ideologické doktríny minulé éry. Do její překonané ideologické výbavy ostatně patří i proklamativně ventilovaná ambice, že zapojení světově proslulých architektů převýší ve výsledku to staré haraburdí.

O co tedy jde těm, kteří floskule strašáku skanzeny opět znovu oživují? Myslím, že jde dnes jako kdysi stále jen o to samé. Mohu samozřejmě pochopit, že primitivní strašení skanzenem mohou používat zkratkovití politici, či nenasytní developeři, kteří by památky nejlépe nahradili stavbami praktičtějšími, hlavně ale mnohem objemnějšími, mnohem vyššími a také mnohem viditelnějšími, myslím pompéznějšími – ve výsledku tedy mnohem výnosnějšími.  Ale že se opět objevuje skanzen jako prostředek strašení i ve slovníku některých architektů, urbanistů, či teoretiků - to lze vysvětlit jen tím, že zapomněli na etiku svého poslání a nebo s sebou stále nesou břímě ideově podbarvené výchovy vysokých škol minulého století.

Déja vu ? Nebo se vracíme zase zpět? Ani náhodou! Přestaňte už soudruzi konečně strašit těmi skanzeny!!!!

Post scriptum: Mimochodem a přestaňte dehonestovat pojem samotný. Myslím, že by nemělo zaniknout, že Skansen byl tím prvním muzeem v přírodě (open-air museum) - osvíceným počinem ochránců ohrožených tradičních venkovských staveb sklonku 19. století ve Švédsku. Skansen se jako synonymum pro obecný termín „muzeum v přírodě“ používá zvláště u nás (snad důsledek - přímá inspirace zakladatelů rožnovské sbírky bratří Jaroňkových švédským Skansenem). Navíc se nejedná o neživotný typ muzea. Strategie současných muzeí v přírodě se snaží naplnit exponáty životem, který k nim patří, který je dotváří a který dovoluje porozumět vztahu mezi nimi a způsobem, jakým sloužily.