Čí by to byla ostuda?

V kontextu s tématem Praha a UNESCO se v posledních dnech se objevuje celá řada názorů, často protichůdných i velmi odvážných. Věřím, že vyškrtnutí je zatím hrozbou teoretickou. Ale člověk nikdy neví a tak mi dovolte pár odstavců.

V kontextu s medializací tématu Praha a UNESCO se v posledních dnech se objevuje celá řada názorů, často protichůdných i velmi odvážných na to, zda a komu by ublížilo vyškrtnutí Prahy ze Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. A čí by to byla ostuda. Věřím, že vyškrtnutí je zatím hrozbou pouze teoretickou. Ale člověk nikdy neví a tak mi dovolte pár odstavců.

Ale vraťme se zpět, na začátek. V roce 1972 výsledkem mnohaletého úsilí skupiny států světa vznikla Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Smyslem této společné dohody bylo stanovit, co z kulturního odkazu a přírodního bohatství jednotlivých států svým významem přesahuje národní rámec. Tedy označit  kulturní či přírodní dědictví, které by v zájmu lidstva nemělo být ztraceno. A zároveň  mobilizovat národní i mezinárodní úsilí k zachování tohoto dědictví pro příští generace. Šlo tedy o společnou vůli pro uchování děl minulých dob, jejichž význam přesahuje hranice kultury, která je vytvořila. Cílem Úmluvy, jež získala na popularitě, neboť jejími signatáři jsou dnes již prakticky všechny státy světa, je nejen doplňovat Seznam světového dědictví – seznam kulturních a přírodních skvostů, jejichž hodnota je považována za světově výjimečnou, ale zejména, prvořadě - spolupodílet se na zodpovědné péči o ně.

Zapomíná se, že totalitní režim z ideologických důvodů k Úmluvě nepřistoupil a proto do roku 1989 nemohly být cenné památky Československa k zápisu na Seznam světového dědictví navrhovány.

Po roce 1989 jsme usilovali o to, abychom se co nejdříve stali součástí západních civilizovaných států. Šlo o to, definitivně se vymanit z izolace totalitního režimu. Proto bylo pochopitelně důležité co nejdříve přistoupit k Úmluvě o ochraně světového kulturního dědictví, kterou komunisté ignorovali. To se podařilo v roce 1991, kdy byl dokument  zakotven do našeho právního systému. Teprve od tohoto okamžiku mohl náš stát usilovat o nominace svých vybraných památek pro zařazení na Seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Usilovat tím zároveň o zařazení mezi kulturní země, jejichž památky mají značku světového významu. Velmi nám na tom záleželo. Na rozdíl od sousedních západních států jsme začínali od nuly, u sousedů byly již dávno desítky významných staveb zařazeny do elitní skupiny.

A nyní to důležité, zásadní.  Výběr konkrétních památek pro nominaci do Seznamu není nikdy iniciativou UNESCO ! Není to UNESCO, kdo určuje, vybírá a rozhoduje za stát, která památka by měla být nebo neměla nebýt navržena k posouzení. Přesně naopak. O zápis statku do Seznamu vždy usiluje stát, neboť je v jeho zájmu a jeho prestiží, aby jeho kulturní dědictví bylo oceněno značkou světovosti. Stát, který přistoupí k Úmluvě o ochraně světového dědictví a následně se prezentuje světovými památkami, dává signál sounáležitosti s kulturními, civilizovanými zeměmi.

Proces, na jehož konci je určitá naděje, že bude konkrétní památka zařazena na Seznam je složitý, pracný, organizačně náročný a zdlouhavý. Většinou probíhá  celou řadu let. Základním podmínkou výběru památek do Seznamu světového dědictví je jejich výjimečná světová hodnota, posuzovaná v mezinárodním hodnocení podle celé řady přísných kritérií. Úspěšnost ale není nikdy předem zaručena, což konec konců dokládá nezbytnost doplňování informací u řady nominací, nebo dokonce jejich stažení z procesu hodnocení, když se jejich hodnoty jako světově významné neprokázaly, což postihlo i Českou republiku.  Je zapotřebí zdůraznit náročnost procesu přípravy nominační dokumentace i složitého mezinárodního přezkumného řízení kandidatur památek na zápis do Seznamu. Jde totiž nejen o prestiž Seznamu světového dědictví jako elitního klubu. Úmluva o světovém dědictví předpokládá, že památkám zapsaným na Seznam světového dědictví bude věnována specifická pozornost. Že se díky zápisu stanou modelovými příklady, metodickými návody jak o památky pečovat, aniž by byly zbaveny aury autenticity a vytrženy ze současného života. Zároveň se ale státy jako celek zavazují ke spolupráci, která probíhá prostřednictvím kolektivního mezinárodního grémia – Výboru pro světové dědictví. Rozhodnutí Výboru jsou státu doporučována podle přísných pravidel diplomatickou cestou, pravidla brání ovlivňování místními zájmovými skupinami. Proto jsou jejich doporučení právě místním klientelistickým skupinám nepříjemná.  

Co závěrem? V celku si myslím není již zapotřebí mnoho slov. Jestliže hrozí některému ze zapsaných statků zařazení do Seznamu ohrožených památek, nebo dokonce vyřazení ze Seznamu světových památek, není to nikdy vina UNESCO či ztráta prestiže UNESCO, ale opravdu pouze jen a jen velká ostuda toho státu, té země, která o zapsání velmi usilovala. A to tím, že nyní zpochybňuje nebo nezodpovědně opouští ty závazky, ke kterým se z vlastní vůle, tedy zcela dobrovolně přihlásila.

Samozřejmě že kdesi v názorově uzavřených, sebestředných komunitách může vznikat furiantský názor, že ve věci ochrany terénních horizontů Prahy apod. je UNESCO hloupé a Češi přeci nejchytřejší. Je otázkou, kolik toho samozvaní kritici o UNESCO vědí, zda někdy Úmluvu o ochraně světového dědictví četli, zda vůbec chápou principy naplňování mezinárodních závazků. A také jak nahlížejí na právní principy obecně. Ale je jasné, že nejen mnozí politici, ale zejména naše celebrity přeci všemu rozumí.

 Co s tím naděláš ?