Děkujeme za pochopení.
M17i46k17e 18G48i32l70l
Spíš modré a šedé. Každopádně to působí dost jako nádraží třeba v Havířově nebo Vítkovicích - trochu brutalismus, mozaiky, koženkové sedačky... Zážitek samo o sobě.
M73i69k55e 63G35i29l10l
Jj, taky jsem tam jednou měl mezipřistání. Vládní A319ky taky trasu Toronto > Kbely na ex nedají. Při dotankování uprostřed noci nás ale aspoň Gander (na rozdíl od Keflavíku cestou do Kanady) pustil z letadla a mohli jsme tu hodinku počkat v terminálu a řádně si jej prohlédnout. Je to taková obdoba hotelů ve východním bloku, u kterých je jasné, že na ně od postavení v padesátých letech nikdo moc nesáhl. Portrét mladičké královny to ilustruje nejlépe. A nic bych na tom neměnil; dnes v době, kdy tu toho už moc nepřistává a hlavním assetem letiště je jeho věž, už to ani není moc pravděpodobné.
A54l92e57š 75G65i74l30l
Viděl jsem to v nějakém dokumentu, takové žluté a červené sedačky, klasika jak z šedesátých let. My jsme se dovnitř nedostali, neříkám, že by to nešlo, ale předpokládám že je tam bezpečnostní kontrola jako všude jinde.
G83e71o78r45g25e 33H58o10l98y
Tahle udalost pak udelala z Gander velice zname misto na svete:
N57a35ď72a 44D95u86b28c43o12v37á
V roce 1964 jsem při mezipřistání na cestě ČSA letadlem Bristol Britania do Havany vystoupila na letišti v Ganderu. Mám z něj zážitky, ale samozřejmě jen z prostor letiště, kde jsme v ceně letenky měli i večeři v místním salonku. To už dnes letecké společnosti asi neprovozují.
Cesta do Havany tenkrát trvala 24 hodin, z toho dvě hodiny mezipřistání v Shannonu a pak dvě hodiny ve jmenovaném Ganderu.
Bohužel později na tomto letišti došlo k neštěstí, viz odkaz:
A22l95e23š 16G72i33l38l
Děkuji. Díky článku jsem se dozvěděl další zajímavost, že jsme v nedalekém Grand-Falls Windsor, kam jsme se zastavovali na oběd, bez povšimnutí minuli přestěhovaný český pavilon Expa 67, ve kterém p. Horníček uváděl slavný Kinoautomat.
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.
