Členka pražské zlaté mládeže, která přijela studovat na „venkov“. Sirotek, vynahrazující si nedostatek něhy a samotu v náručích stále nových bouchačů. Do školy takřka nechodí. Vstává zásadně až na oběd a spát chodí za svítání.
„Ještěže byl Otík kamarádem mámy. Jinak bych dopadla jako sedláci u Chlumce.“ Ida vyšla ze dveří profesora Ladila s céčkem, což je trojka a poslední možná známka, kterou lze obdržet u zkoušky a nevypadnout. „Otík“, jak říkáme profesoru Ladilovi, protože je nápadně podobný faráři Otíkovi ze Slunce seno…, má rád slečny s minisukněmi. Rád si sáhne alespoň pohledem, když ne jinak. U Idy je to jiné. Na ni on drží, protože se kdysi znal s její matkou.
Ida je sirotek a taky součástí pražské zlaté mládeže. Na pražskou katedru se nedostala, ale tou olomouckou nepohrdla. Zvláště když jí podrží Ladil. Je nevyzpytatelná a nějak nevím kam jí zařadit. To se brzy změní, protože můj život promění v noční můru. Naštěstí jen na rok…
Její otec byl v devadesátkách papalášem, který zbohatl pohádkově rychle a „pařil“ s těmi nejvlivnějšími lidmi z politiky a podsvětí. Její matka se starala o Idu a jejího bratra a nedobrovolně zůstala ženou v domácnosti. Idin život se v jejích jedenácti letech změnil během jednoho měsíce. Otec zkolaboval během přátelského tenisového zápasu a dle dostupných informací zemřel na infarkt. Matka z toho byla tak v šoku, že se pokusila o sebevraždu. Při krevních testech a následných vyšetřeních jí v nemocnici zjistili, že má rakovinu. Odešla ještě téhož roku.
O Idu a jejího bratra se starala babička s dědou. Byli na ně ale krátcí. Ida už od čtrnácti souložila první ligu a když se dostala do vyhlášených pražských klubů se svou partou, začala šňupat koks. Několikrát skončila na pohotovosti, protože věčně krvácela z nosu a nešlo to zastavit. Omlouvala to nepochopením a že nikam nezapadá. Díky „kamarádům“ aspoň ví, že někam patří.
To nám Ida vyprávěla při jednom večírku na kolejích. Byly jsme z toho jako u vytržení, protože takové příběhy jsme znaly jen z knížek nebo televize. Začala jsem chápat i tu její přelétavost mezi partnery. Když se s někým rozešla, do týdne měla někoho jiného. Nevydržela sama a potřebovala mít vedle sebe někoho, kdo jí bude mít rád. Jenže si ty kumpány začala tahat k nám na pokoj. Já blbá jsem jí totiž nabídla, aby se mnou bydlela na dvoulůžkáči, který se uvolnil a ona potřebovala utéct před bývalým, aby nevěděl, kam se přestěhovala. Ještě měsíc po rozchodu jí totiž stalkoval.
Po měsíci společného bydlení jsem pochopila, že to byla největší chyba, kterou jsem udělala. Bez ptaní mi brala věci do školy (zápisky z přednášek, učebnice) a odvážela si je do Prahy, aby údajně dohnala, co zameškala. Po jedné z mnoha probdělých nocí (běžne si do dvou i do tří skypovala s novým přítelem, který studoval v Praze), kdy zase vyspávala minimálně do 12 hodin a do školy šla až na odpolední výuku, jsem jí slušně poprosila, jestli by si mohla jít příště skypovat do kuchyňky, protože bych se ráda vyspala. „A proč bych to jako měla dělat? Jsem v tomhle pokoji ve svým jako ty.“
Naše spolubydlení nebylo o kompromisech, ale o tom, kdo bude mít navrch a dýl vydrží. Po dalších dvou měsících, kdy jsem byla ta, která jediná v pokoji uklízela, a to včetně plesnivých zbytků jídla a různých zahnívajících hubnoucích směsí, kterými se Ida trápila, aby byla dostatečně štíhlá a atraktivní pro pražské prostředí, jsem si s ní naposledy po dobrém promluvila. Výsledek? Od večera do noci si skypovala s přítelem, a dokonce mě natáčela, jak se převlíkám u postele a společně se tak například bavili nad mými údajnými tělesnými nedostatky. Následujícího dne přijel její bouchač a já jsem je, vracejíc se ze školy, načapala souložit na mé posteli. To byla poslední kapka.
Požádala jsem na Správě kolejí o vyřešení situace. Byl mi nabídnut pětilůžkový pokoj, na kolejích, které byly „slavné“ svými pařbami, divokými groupies a „kuřáckými“ pokoji, protože jinde volné místo údajně není. Druhá varianta byla, že se mi podaří sehnat dostatek podpisů od ostatních spolubydlících z vedlejších pokojů, které potvrdí mou výpověď.
Šikana se musí zastavit hned na začátku, protože s jídlem roste chuť. Kamarádky z vedlejších pokojů byly v šoku, ale podpořily mě. Ida byla vystěhovaná, ale rozhodla se vyhrát. Společně se svým gay kamarádem (protože „každá správná holka musí mít teplého kamaráda,“ jak nás vidlačky často poučovala o „standardech“ životem ošlehaná Ida), který studoval s námi v ročníku vymyslela plán, jak mě znemožnit. Naštěstí tomu zabránily holky z našeho „Zdravého jádra“ a do dalšího ročníku jsme vykročily posílené jako celek a založily jsme MANP. To byla mimo jiné naše odpověď na vandaly a frustrované jedince, kteří mají potřebu ničit památky. My jsme totiž přišly s Morálními Atentátníky Na Památky. Heslem bylo: Památky není třeba ničit, stačí je zesměšnit! A to probíhalo třeba tak, že jsme vytvářely různé koláže či fotily tzv. optické klamy. Taková neškodná zábava…
