Z deníčku delegátky - část první

Budu delegátkou v Itálii. Procházím Cejlem a v duchu si říkám proč ta cestovka musí být zrovna v této ulici na konci a proč jsem opět zvolila chůzi namísto jízdy šalinou.   

Batoh si preventivně přehodím na prsa, než mi je stačí kolemjdoucí dealer pochválit a v jedné větě mi i nabídnout něco kvalitního na večer. Uf, jsem tu. Otevřu dveře a vidím své budoucí kolegy jak se familiárně zdraví. Padají slova jako „Už zase na Makarskou? Ty to máš snad protekčně.“ „Ach jo, proč musím na Krk. Mám toho po krk.“ „Hele mně to taky letos změnili. Mám jet na Palmovou riviéru. Je to naprd, když už jsem si zvykla na Gargano.“ Ha, tady se chytám, protože tam jedu já. Než stačím pohledem přehlédnout všechny přísedící čekající na instruktážní video a školení (to se mimochodem konat nebude, protože kvůli mně a jedné paní to nemá cenu. Jsou tam všichni staří bardi, kteří nepotřebují všechno poslouchat pořád dokola. Co se má jak dělat, protože oni už to mají zmáknutý. Ó, jak jsem po pár měsících se svou kolegyní pochopila „jak to mají všichni zmáknutý“…) vtrhne do místnosti neřízená střela. O mein Gott! Reinkarnace Heleny Růžičkové. Ženská, které je všude plno, a to doslova i beze slov. „Čau děcka!“ Ten hlas mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. Její smích a její aura prostoupí celou cestovkou. Řítí se ke mně se slovy: „Tak ty seš ta moje nová kolegyně, jo? Já jsem Eva, ale říkej mi Evita. Tak mi totiž říkají moji ragazzi tam dole. Ha, myslím na jihu Itálie. To ses lekla, co tím myslím, že?“ Než jsem stačila jakkoliv zareagovat a říct své jméno, přemístila se jinam. Tak to bude masakr…Jednu z věcí, kterou moc nedávám jsou užvanění lidi, kteří neví kdy přestat a melou furt dokola jako kolovrátek jen aby nebylo ticho. Tak snad to nebude zas tak zlé. (Jak si jistě každý domyslí. Bude hůř.)

Do cestovky se ještě vrátím asi třikrát, protože jsem měla slíbeno to školení…Místo toho jsem poslouchala příběhy z natáčení a děsila se toho, jak budu třeba fakturovat výlety a jak je to s provizemi. „Neboj, já ti s tím pomůžu,“ chlácholí mě Helena (nemůžu si pomoct, ale ta podoba a ten hlas…). Pomohla mi víc než dost. Po mém tříměsíčním působení na Gargánu jsem od ní dostala kapesné 56 euro a nějaké drobné. Mezitím jsem dost živořila a díky tomu zhubla asi 12 kg. Ale k tomu až později, protože mě ještě čekaly státnice z cestovního ruchu, abych na tu delegátskou/průvodcovskou činnost měla potvrzení. Jednu věc jsem si ze školení přeci jen odnesla a to, že klientům musíme být k dispozici 24/7 = pořád. Někteří to během sezony docela využívali, takže nebyla nouze o výjezdy na pohotovost o půlnoci, protože si někdo v zápalu dovolenkování vzpomněl, že má vlastně nemocné dítě, které už třetí den leží s angínou ve stanu, kde se teplota interiéru během poledne vyšplhala mnohdy i na neuvěřitelných 70 °C! Nebo věčně si stěžující klienti na toulavé psy, kteří je ráno obtěžovali. Zapomněli ale připomenout, že je v předchozích dnech pravidelně zásobovali zbytky ze snídaně, oběda a večeře. Opilých, zfetovaných a věčně napružených klientů, kteří si přijeli řešit své rodinné problémy na dovolenou tam bylo taky dost. Takže keep smiling a „Jsem tu pro Vás“!

Sezona začala koncem května (předtím se totiž ještě musí postavit stany a dle rozpisu je i řádně vybavit) a já měla domluven odjezd v půlce června, abych si vyřídila všechny dokumenty (smlouvu, pojištění atd.). Jako studentka jsem měla jiný typ smlouvy = míň peněz. Klidně to tu dám černé na bílém. Za měsíc v Itálii jsem si vydělala 12 500 Kč čistého. Smůla byla v tom, že mi tato částka byla vyplacena až po návratu do ČR. A to byl šok číslo jedna hned po příjezdu, kdy mě kolegyně řekla, že se budeme muset ohánět, protože to, co si vyděláme na provizích, to nás bude muset uživit během sezony. Tak to byla studená sprcha! Jak už to tak bývá, v nouzi poznáš přítele, a já měla asi nějaké zvláštní charisma…No, co si budeme povídat, mám modré oči a vlasy mi během léta slunce vyšisuje takřka do tmavé blond = ideální kombinace na jih Itálie. Takže jsem hlady neumřela a postaráno o mě bylo vždy když jsem to nutně potřebovala. Jelikož jako správný Čech si moc o pomoc neříkám a snažím si své problémy vyřešit sama, tak to docela šlo i bez pomoci Italů. Jen chleba s kůrkou a štanglu Vysočiny jsem si od mamky nechala po řidičích poslat asi čtyřikrát.

Než jsem odjela, byla potřeba jedna důležitá věc. Oprášit znalost italštiny, kterou jsem měla naposledy na gymplu a do pozadí ji upozadila angličtina, němčina, ruština a hlavně španělština. „Neboj, to ti naskočí, když už to tam jednou bylo a když ne, tak ti pomůže angličtina,“ dodávala mi odvahy jedna z mých TOP5 kamarádek. „Leda tak kuloví, protože na jihu Itálie nemluví pořádně ani italsky, protože to, co tam vypouští z úst je jakýsi divný dialekt, který mi nepřipomíná nic blízkého italštině. Spíš arabštině.“ To jsem pochopila hned po příjezdu, když mě vítala slunečně naladěná Evita. „Doufám, že umíš italsky? Jinak se tady nedomluvíš, protože někteří lidi tady jsou rádi, že vůbec umí psát a počítat.“ OMG!!! Tak to teda bude zkušenost.

Jo, zkušenost. O tu mi šlo především, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jestli mě bude tato práce bavit a naplňovat, protože průvodcovství po památkách mě teda baví moc. Navíc mě spolužačky z ročníku navnadily svými skvělými zkušenostmi z Egypta, Tunisu, Řecka atp. Prý je to pohodička a přijdou si k pěkným penězům a zážitkům. Jo, tak ty zážitky by tam byly (vyškolily mě do konce života, o tom není pochyb), ale peníze na konci sezony za tři měsíce suma sumárum 29 700,- jako nic moc.

Den odjezdu je tu. Jdu se nahlásit k odbavení do autobusu. Čeká mě osmnáctihodinová jízda. „Ale já Vás tu nemám napsanou…kdo že jste?“ oznámí mi s neupřímným úsměvem a opovrhujícím pohledem, kterým asi chtěla vyjádřit starost či znepokojení delegátka, zabývající se odbavováním klientů. „No, já jsem druhá delegátka z Gargána,“ polknu a krve by se ve mně nedořezal. Tak jestli to začíná takto už při nástupu, co mě bude čekat tam…

Vyřeší to krátký telefonát ředitelce cestovky a jsem přidělena jako spolusedící k jedné čtrnáctileté holčině. Během pěti minut zjistím, že je to dcera Evity. Po 18 hodinách v autobuse mi ve stručnosti převypráví, na co se můžu v nadcházejícím čase těšit.

Je 8 hodin ráno a já vystupuji z autobusu před kempem Stella del Sud. Má mise začíná.