Z deníčku delegátky (7.část) - Ty nejlepší a nejhorší zážitky aneb jdeme do finále

Absurdní situace, na které se (ne)dá připravit. Můj poslední týden. Ježíš tě sleduje. Show must go on!

Jako delegátka jsem byla dennodenně konfrontovaná s tím, že když něco nevím, mám si to vymyslet. Takže jsem byla nucena víceméně lhát. Jako třeba když se v kempu při velkých vedrech spouštěli ze stromů hadi. „Přátelé, zachovejte klid. To jsou náš Pepa a Karel neboli Giuseppe a Carlo.“ Horší bylo vysvětlit lidem, že na komáry tygří běžně dostupné spreje a gely z ČR prostě nefungují. Ty mrchy prostě štípou tak, že i po pěti dnech vypadá každý klient jako kdyby měl lepru.

„Proč je tady takové vedro a fouká ten teplý vítr?“ To byly nejčastější dotazy, když na týden dorazil teplý vítr ze Sahary zvaný fén. Nepomohlo ani ochlazení v moři. Člověk by musel mít hlavu ponořenou ve vodě non stop. Mít po celý týden proti sobě namířený fén na vysoušení vlasů s navolenou volbou na maximum je opravdu jen pro fajnšmekry. Za to, když došlo na zemětřesení a tornádo během jednoho pobytového zájezdu, to byli nadšení všichni a hned o tom referovali všude možně. Zájezd s adrenalinovými zážitky v ceně. Kdo by to nechtěl. Tornádo se naštěstí točilo jen na moři…

Na co se (ne)dá připravit

Důležitými poznatky, které mi pomohly v mém dalším působení a cestou životem byly tyto:

• Blbí lidi jsou všude a dobří taky. Jen ta arogance je vždy s přídechem něčeho, čím jiný národ (ne)disponuje. Tak jsem se v rámci oslav Ferragosta dostala do přenice o to, který národ je nejlepší. Samozřejmě, že skupinka asi tří Italů v čele s jednou nafrněnou dámou, si stála na svém, že to jsou Italové. Antický Řím nese neoddiskutovatelný odkaz až do přítomnosti. To my v českých zemích jsme ještě honili mamuty…no, raději dále nepokračovat. S pohotovou odpovědí přispěchala Evita a než to mělo dojít k větší roztržce, zasáhla Maria a bokem se nám pak omlouvala, že ty lidi vůbec nezvala a neví, proč se na této oslavě vůbec objevili.
• Jak se nejlépe naučit cizí jazyk? Obklopit se domorodci, ze kterých se stanou časem přátelé a úplně nejlepší a nejrychlejší způsob, jak se rozmluvit, je najít si partnera. Jeho rodina obstará zbytek.
• Bacha na delegátky konkurenčních cestovek (viz můj největší průšvih).
• Tak jako všude jsem se setkala s neochotou dělat něco navíc vs. ochotou dělat něco navíc. Spoléhat se může člověk jenom sám na sebe, protože i sebelíp se tvářící „kámoš“ tě nakonec nechá vyválet se v problému až po uši. A zodpovědnost za problémy? Slovo zodpovědnost je bráno skoro jako sprosté slovo. Málokdo je za své činy zodpovědný. Většinou je poblíž někdo, na koho se dá spousta věcí hodit… Naštěstí ještě existují happy endy a občas se vynoří hrdina, který zachrání situaci na poslední chvíli.
• Emigranti a sezónní pracovníci. Všichni jsme na jedné lodi a klacky pod nohy si neházíme. Jsme v cizí zemi a je třeba držet při sobě, aby se člověk zorientoval. Společenské postavení zmíněných skupin se samozřejmě vlivem okolností (politických) mění.
• O nápadníky a dívky chtivé exkluzivního zážitku, a ještě z toho vytěžit, není nouze. Kolemjdoucí zadaní mají o zábavu postaráno.
• Je-li mistrovství světa ve fotbale a ve finále hraje Itálie z Francií, nesmíš fandit Francii. Živý se totiž člověk z baru nedostane. Já vyvázla s pohmožděninami a řeznými ránami jen tak tak…
• Italové jsou opravdu skvělí milenci…ale jen když něco poserou.
• Stát se členem italské rodiny? Odsaď podsaď! Nemám zapotřebí, aby má skorotchýně věděla o tom, jaké pozice jsme za večer protočili nebo jak často a jakým způsobem se umývám. Komu nevadí absolutní ztráta soukromí BENVENUTI!
• Pevná a dlouhotrvající přátelství lze najít i na místech, která byste nečekali. Děkuji M+M a P+L!

Odjezd

I přes divoké situace, které jsme během sezony zažili, jsme si vše pár dní před mým odjezdem v klidu vyříkali a došli ke konečnému závěru, co s námi bude. Impuls k tomu dal zážitek, kdy mi Ettore udělal nechutně žárlivou scénu a než trávit večer se mnou, šel se zhulit s nově nabytými kamarády. Předcházel tomu krátký divoký tanec, kdy se na mě nalepilo asi deset nadržených chlapů, když jsem si krátila čas předtím, než můj milý dorazí na smluvené místo. Nakonec jsem šla pěšky do kempu a musela čelit vyčítavému pohledu Marie. Doprošovat se někoho, kdo za to nestojí, nepotřebuji.

Následující den za mnou přišla Maria s tím, co se včera večer stalo, protože Ettore ráno nešel do práce a jenom leží v posteli, nejí a s nikým nechce mluvit. Prosila mě, ať si s ním promluvím. To jsem udělala až navečer, protože jsem musela odjet na „jeskyně“.

Po návratu jsme se sešli u mě v karavanu a v klidu si všechno vyříkali. Žádná hysterie, žádný zvýšený hlas, žádná Itálie. Což mimochodem Ettore velmi ocenil, protože jsem byla první a zřejmě i poslední partnerka, která mu nedělala veřejné scény.

Bohužel vyšlo najevo to, čeho jsem se obávala již od začátku. Našeptávači. Jsou všude a jsou velmi nebezpeční zvláště, když není partnerský vztah pevný. Ettoremu totiž pořád někdo našeptával a jeho žárlivost se stupňovala den ode dne. Mezi největší a nejvěrnější našeptávače patřili jeho kamarádi, kteří sami měli zálusk na mé osobě a rádi by si odškrtli políčko splněno.

Po asi půlhodinovém vysvětlování, s kým vším jsem v kempu nespala, jsme se usmířili…

Den před odjezdem jsem byla Ettorem unesena. Zařídil, abych měla od poledních hodin až do druhého dne volno (absolutně nevím, co musel Evitě dát nebo slíbit, ale ta na mě jen okatě mrkala).

Představil mi své město a svá místa v něm. Poté mě vzal k sobě domů a já zažila jaké to je být ve zlaté kleci. Poprvé v životě jsem viděla obrazy a vybavení domu za miliony a zlaté kohoutky v koupelně. Byla jsem jako v Jiříkové vidění a v tom mramorovém paláci jsem se začínala ztrácet. Slíbil mi noc, na kterou nezapomenu.

Vedl mě do ložnice svých rodičů a tam jsme se před zraky ukřižovaného Ježíše pomilovali tak divoce, že jsem v jednu chvíli myslela, že ten obraz na nás spadne…Málem na nás ale spadl v noci někdo úplně jiný. Jeho sestra se vracela opilá z nějakého mejdanu a mířila si to přímo k nám do postele…Nevěda, že my jsme ještě svá čísla neskončili, vytuhla naštěstí už v obýváku.

Svůj poslední den mám jako v mlze až do té chvíle, kdy jsem měla nastoupit do autobusu. S vědomím toho, že se se mnou Ettore rozloučit nepůjde, protože to prostě nedělá, jsem už už nastupovala, když v tom jsem zaslechla, jak Karin vyjekla a v tu chvíli mě někdo vzal za ruku, stáhl mě k sobě a políbil. Bylo to na rozloučenou a zároveň jako příslib brzkého shledání po sezoně. Ettore to nevydržel, řekl mi, že to, co se mnou zažil ještě s nikým nezažil a chce, aby to trvalo i nadále. Poté, co to dořekl, si nasadil sluneční brýle a já uviděla, jak mu padá slza z tváře. Odešel.

Nastupujíc do autobusu jsem z dálky slyšela Karin, jak Evitě říká: “Ty vole vidělas to? On brečel.“