Z deníčku delegátky (6.část) - Mafie, házení klacků pod nohy a další problémy

„Jestli si myslíš, že se sem někdy ještě podíváš, tak se postarám o to, aby se tě mafie zbavila.“ Tak to byl konec naší veškeré komunikace, která proběhla nedlouho po sezóně. Co tomu předcházelo?

Taky by se tato kapitola dala nazvat, jak se to všechno posralo.

Naštěstí se v pravou chvíli objevili nečekaní spojenci v podobě Hany a rodičů Ettoreho. Postupně začaly na povrch vyplouvat nechutnosti, o kterých jsem neměla ani tušení. Hana mi toho řekla tolik, že jsem se nestačila divit a rozhodla se pro to, že tuhle sezonu ustojím a ukončím tak jak bylo v plánu. Teď jsem byla součástí této podivné hry a jako hráč jsem se nedala až do konce. Vítězství bylo na dosah…

To dáš!

Pojem mafie je zvláště na jihu stále krutá realita. Bez ní si ani práci nenajdeš. Rodina musí být neustále ve střehu. Proto se někteří sourozenci dobrovolně zbavují rodinných pout a nechtějí mít s těmi, kteří jsou zapleteni do nekalé činnosti, nic společného. To je jediná cesta, jež chrání od případné pomsty. První, čeho jsem si všimla, byla zaostalost regionu. Veškeré peníze určené k opravám infrastruktury a rekonstrukcím budov končí jinde, než by měly. Většina lidí nad tím dávno mává rukou, že s tím prostě nic neudělají.

„Na nic se neptej. Čím míň toho budeš vědět, tím líp pro tebe.“ Ta věta mi dlouho nedala spát a byla i tím pověstným posledním hřebíčkem do rakve našeho „vztahu.“ Hluchá jsem byla i k nabídkám, když si mě chtěli jeho rodiče koupit. Byli zoufalí, protože pochopili jednu věc. Já jsem ta pravá pro jejich syna. Za celou sezonu a pobyt během roku u nich doma jsem je přesvědčila, že lepší už nenajdou. Nepochopili jednu věc. Svobody se nevzdám a ve zlaté kleci žít nechci. Poznala jsem dost na to, abych si uvědomila, kde ne/chci strávit zbytek svého života a ve vile s uměním a vybavením za milióny eur, to vše obehnané několikametrovou zdí hlídané bezpečnostními kamerami, to nebude.

„Byly si tu na tebe stěžovat tři klientky,“ povídá mi jednoho slunečného dne Evita. „A co se stalo, že nepřišly za mnou?“ snažila jsem se nedát najevo nejistotu. „Jde o Pavlu, její maminku a kamarádku,“ pokračovala kolegyně a já věděla, že mi jen tak neprojde nepříjemná situace, která nastala, když Pavla přijela s plánem strávit celé léto s Ettorem a já jí to překazila. Klacky pod nohy mi házela asi dva týdny, ale pak to nějak vyšumělo. Ty dva týdny však byly peklo a Evita se kvůli tomu po mně vozila den co den. Vždyť ona sama zažila něco podobného. Plánovala pro svou dceru skvělý nablýskaný život strávený nic neděláním a utrácením cizích peněz.

V té době jsem hodně chodila za Hankou. Byla mi oporou, druhou matkou a velmi dobrou kamarádkou, protože ona sama měla trápení, se kterými se potřebovala svěřit a Evitě se vypovídat rozhodně nechtěla. Svoji love story totiž prožívala i ona. Druhým rokem. Její milý si s ní nechutně zahrával a ona toho měla po podobném předchozím vztahu v ČR plné zuby. Navíc se k ní na sezonu nakvartýroval její syn, který si ne a ne najít práci. Raději se nechal vydržovat maminkou s tím, že práci si najde po sezoně. Asi měl na mysli sezonu v Itálii.

Nevyřešené problémy z domoviny jako by v Itálii vygradovaly.

Svou derniéru dohrávala i Evita. Aniž bych věděla, co se dělo za mými zády, čekal na mě o pár měsíců později telefonát, ze kterého jsem byla vyklepaná ještě několik dnů poté. Začínal slovy: „Ty mě neser nebo se sem už nepodíváš, ty sis ještě neuvědomila, s kým máš tu čest,“ začala zostra Evita. Absolutně jsem nevěděla, která bije.

„Jestli se dozvím, že kvůli tobě mám stopku na Gargánu, tak se postarám o to, že se tam už nepodíváš, ty pičo jedna.“ Zavěsila jsem. To bylo husté kafe i na mě. Díky kontaktům z Itálie jsem se dozvěděla o tom, proč měla Evita zákaz. Kvůli svým kšeftíčkům a dohazování klientek Italům se začaly dít věci, které vedly až k tomu, že majitelé kempu zkontaktovali ředitele cestovky a jasně řekli, že Evita má zákaz vstupu na jejich pozemky a je zapsaná na černé listině.

I tak by mohly vypadat boží mlýny v praxi.