Z Červené Lhoty rychlou po útoku vos

Myslela jsem si, že jsem silná a leccos vydržím. Ne, nejsem a nevydržím. Hrdinkou, po útoku vos na mého dvouletého syna, je má statečná šestiletá dcerka.

Když jsem nedávno četla blog Dáši Stárkové, kde popisovala boj o život svého syna. Živě se mi vybavila zkušenost s mým osmiměsíčním synem, který před dvěma lety skončil na JIPce. Nepřála jsem si něco podobného znovu zažít a nepřeji to nikomu.

Před asi čtrnácti dny jsme se s mužem bavili o tom, že se našemu synovi vosy a včely vyhýbají obloukem a jaké asi bude jeho první štípnutí…Dneska, když si na to vzpomenu, trnu hrůzou, jestli jsme to nepřivolali.

Chtěla jsem dětem dopřát hezký zážitek a jelikož léto už několikátý rok trávíme v ČR, protože nám to vyhovuje, zvolila jsem dětský program, který nabízí na Červené Lhotě. Pohádky ke Lhotě patří a my se moc těšili.

Již při koupi vstupenek (které mimochodem nebyly vůbec levné, ale co už, když to není každý den…), jsem si všimla, že se v provizorním hledišti, které je s jevištěm z části zasazeno do stodoly, vyskytují vosy. Ale co už, to k létu patří. Když jsme si však sedli, vosy začaly být dotěrné. Zjistila jsem proč. Má dcera totiž seděla kousek od zbytku nedojedeného jablka (asi od předchozího návštěvníka), které se jí válelo u nohy a na něm si hověly vosy tři a další létala kolem nich. Řekla jsem: „Pojď přesuneme se jinam, kde vosy nebudou.“ Nedaleko se nacházely pohovky, které byly prázdné a já tam s dětmi hned zamířila, abych co nejméně vyrušovala bavící se obecenstvo.

Po 10 minutách představení to přišlo. Z pohovky, na které jsme se synem seděli se vyrojily vosy a začaly léta kolem jeho hlavy. A pak to přišlo: „Maminko to bolí, to bolí.“ Já ho čapla a utíkala jsem do nedalekého občerstvení. Bylo jich tolik, že jsem se bála, aby těch štípanců nebylo příliš. „Prosím Vás máte něco na štípnutí od vosy? Syna štípla do hlavy,“ poprosila jsem paní za pultem a ta hned za skladu donesla ocet. Jiná paní, která si se svým kloučkem kupovala nanuka se na mě podívala a já na ni a řekla jí: „Zavolejte prosím rychlou. Nevím, co se stane, protože syna nikdy nic nebodlo, a navíc je to do hlavy.“ Ta pochopila, že toho už nebudu schopná a v rychlosti vytočila 155. Pak už jsem jen utěšovala malého a snažila se ho chlácholit a ošetřovat. Slzy se mi začaly valit z očí jako malé holce a sopel z nosu jsem vnímala jako protivníka, kterého je nejlépe ignorovat.

V jeden moment jsem zahlédla mou malou bojovnici, jak tiše čeká a kouká, co se děje. Pomáhala mi tím, jak se v dané situaci dokázala o sebe postarat a jak se k ní postavila čelem. Tak malá a tak úžasná.

„Sanitka už vyrazila. Kdyby se stav malého zhoršoval, máme zavolat znovu a oni ten příjezd ještě urychlí,“ snažila se mě utěšit neznámá paní se svým malým synkem a podala mi vodu, abych se osvěžila. Napila jsem se a začala malému chladit krk. Byl k neutěšení, ale pomáhalo mu to. Když v tom jsem si všimla, že má něco ve vlasech…Bylo tam žihadlo s jedovým váčkem! Takže ne vosa, ale včela! Opatrně jsem žihadlo i s váčkem odstranila, aby se obsah jedu nedostal do kůže.

Sanitka přijela a s ní i doprovodné lékařské vozidlo. To, co následovalo pak, jsem vnímala jako v mlze. Pokyny jsem plnila jako stroj. Bez emocí, bez řečí. Ve chvíli, kdy před Hradcem začali houkat se mi slzy řinuly z očí znovu. Posmrkané kapesníky, které jsem měla napěchované v kapse u kalhot, jsem už ani nepočítala.

Když během převozu nastalo zklidnění, lekla jsem se, jestli malému něco není. On se na mě podíval a z ničeho nic se mě zeptal kam jedeme s tím „obytňákem“. Pan od záchranky se pousmál a po chvíli mu řekl: „Hele a viděl jsi někdy, že by obytňák dělal toto?“ A vevnitř se rozsvítila barevná světla a obě mé děti s úžasem koukaly na tu parádu.

Po příjezdu se synovi nálada zlepšila a začal se svými legráckami. On totiž když má dobrou náladu, tak začne vtipkovat a dělat všelijaké opičky. Nejvíc ze všeho je mistrem hlášek. Když jsme přijeli na příjem tak začal křičet: „Koukej! Obytňák a obytňák. To jsou dva obytňáky!“ Já už rezignovala na to, abych ho opravovala, že to jsou přeci sanitky.

Držel si svého Kryštůfka záchranáře a poté, co na pohotovosti proběhlo vše bez problémů, dostali jsme pokyny a léky s sebou, usnul na zpáteční cestě během asi tří minut a já v něm viděla zase toho malého človíčka, který vše nakonec zvládne.

Můj pohled následně sklouzl i na druhé zadní sedadlo. Dcera se na mě usmála a řekla: „Mami, to bylo dneska divadlo, viď?“

To, co rodiče se svými dětmi během jejich vyrůstání zažívají, nebývá vždy úsměvné. Buďme proto rádi, že se v pravou chvíli objeví ti, kteří nám podají pomocnou ruku a buďme vděčni těm, kteří přijedou a uklidní Vás, že bude vše dobré a svým empatickým jednáním přispějí k vyřešení situace, u které do poslední chvíle nevíte, jestli se nezvrtne v něco horšího.

Děkuji neznámé paní s chlapečkem a děkuji záchranářům se sídlem v Jindřichově Hradci.