Ty nejpodivnější hlášky prodavaček, jaké jsem ve svém životě zažila

Znáte to, ne každý máme občas svůj den. Někteří ho nemají jen občas…To, co jsem si od některých dam či pánů vyslechla je k neuvěření.

Za poslední rok jsem se dostala do takových podivných situacích v obchodech, příp. v kavárnách, že jsem si posléze v duchu musela říct: „Mají to ty dámy/ti pánové zapotřebí zvlášť když jsme se nějak z toho covidového období oklepali a služby jedou (zatím) bez omezení dál?“

Máme zavřeno

„Dobrý den, mohla bych poprosit o zmrzlinu?“

Tak takto nevinně to začalo.

Dáma, jež vytírala podlahu, na mě pohlédla a s vítězným výrazem a v ruce třímající mop vyřkla následující: „Už máme zavřeno.“

„Ale vždyť je patnáct minut do zavíračky?“ nedám se a dcera už tuší, že se asi zmrzliny nedočká.

„Někdo tady taky musí uklidit a zavřít kasu. Máme zavřeno!“

„Na shledanou.“

Tato situace zřejmě nebyla jedinou. Milá paní obsluhující se, po našem návratu cca po čtrnácti dnech, stala při obsluhování tak přesladkou až přemilou, že jsme se jí lekli a báli se, že nám ublíží. Někteří klienti si totiž mezitím její chování nenechali líbit a stěžovali si majiteli a ten jí pohrozil vyhazovem.

Máte mouku?

„Dobrý den. Máte prosím pšeničnou chlebovou mouku? Koukám, že je tady jen žitná chlebová.“

Zvykla jsem si totiž péct každý týden domácí kváskový chléb a v obchodě, kde jsem byla zvyklá nakupovat osvědčené mouky nastal nežádoucí výpadek. Jak jsem se později dozvěděla, trvalý.

„No, budeme ji mít.“

„A řeknete mi prosím kdy?“

„No, někdy.“

„Aha, takže nevíte.“

„Hmm.“

Stručné, ale výstižné. Anebo když něco nevím, tak si to vymyslím.

Prostě náš zákazník, náš pán už asi neplatí…

Tohle není můj styl

„Víte, tohle není zrovna můj styl,“ snažím se prodavačce vysvětlit při koupi svetru, že ten, co mi nabízí, je jako od kolotočářů a navíc o dvě čísla menší.

Prostě se mi nelíbí a chci jiný. Ona evidentně jiný nemá, tak mi již po několikáté (s notnou dávkou zoufalosti, že zase nic neprodá) říká: „Právě naopak, tohle je přesně Váš styl!“

Tak přesně tohle jsou ty situace, kdy si říkám, že do těch butiků už prostě nevlezu a spokojím se s konfekcí. Sice se mi může stát (jako se mi již několikrát stalo), že daný kousek oblečení uvidím na někom jiném třeba i dvakrát během jednoho dne, ale za ten klid a možnost volby mi to stojí.

Já ti dám latéčko!

V jednom městě na Vysočině se nachází kavárna, která si zakládá na tom, že je nóbl a majitel se tak i tváří. Jeho výraz a našponovaná postava alá mám „tam“ zaražený kolík, je již od pohledu všeříkající.

Vejdete-li dovnitř a chcete si objednat, máte jen jednu šanci a pak…

Nesmíte se splést a pokud se Vám stane, že špatně vyslovíte název kávového nápoje, dostanete při nejlepším sáhodlouho přednášku o tom, jak se který nápoj vyslovuje a ten, kdo to nezná je prachsprostý ignorant.

Ještě zůstáváte?

Ti, kteří to vydrželi, obdrželi kávový nápoj, o kterém pan majitel vypráví báje a vy si po právu myslíte, a i tomu věříte, že pijete lahodný mok…chyba lávky! To, co mi, v mém případě, dal vypít mi ani za mák nechutnalo!

Z profilu jen sleduji vyděšené dámy 50+ na odchodu, které si chtěly prostě dát jen „presíčko“ a „latéčko“.

„Nic takového tu nemáme a neprodáváme! Zajděte si do … tam Vám dají i to. Tam totiž neví, co je to kávová kultura!“ křičí majitel po dámách ještě pár chvil po jejich úprku ke konkurenci.

A mně dochází, že příště půjdu ke konkurenci raději též.

A co Vy, taky Vás někdo v obchodě případně v restauraci pobavil či přímo vytočil?