Spousta matek si v dnešní době neví rady se svými roztěkanými dětmi. Co takhle přestat cpát ani ne ročním dětem sladkosti přímo do kočárku? Některé už bohužel začaly řešit tuto odchylku v chování jinak...medikamenty.
Já a moje hyperaktivita v dětství
Když ještě neexistovaly nebo nebyly zažité pojmy hyperaktivita a ADHD, okolí moji „roztěkanost“ nepřijímalo zrovna s nadšením. Hlavně (soudružky) učitelky mi tu „nevychovanost“ daly už od první třídy pěkně sežrat. Já totiž byla až do konce puberty velmi hyperaktivní. Bojovala jsem sama se sebou a nepochopením. Místo toho, aby mě učitel/-ka pochopil/-a a správně mě směroval/-a, dával/-a mi tresty, a ještě mě ponižoval/-a před třídou. A přitom stačilo tak málo. Mamka to naštěstí nevzdala a přivedla mě ke knihám a chytlo se to. Stejně tak jako jsem se později našla v tanci a hře na klavír. Naštěstí ne všichni učitelé byli nechápaví a nenadělali zbytečně moc škod…
Proto dnes, s odstupem času, nemám ráda, když někdo zneužívá termíny jako je hyperaktivita nebo ADHD u svých dětí. Já sama vím, jak hrozné to je být hyperaktivní a nikdo vás nechápe. Jako náctiletá jsem s tím bojovala, protože mě mé hyper stavy plus puberta dostávaly do zbytečně vyhrocených, nechtěných, a hlavně nepříjemných situací. Naštěstí jsem z toho vyrostla a děkuji mamce, že byla tak silnou osobností, že to se mnou vydržela a nervala do mě nějaké prášky na uklidnění.
Matky a jejich nezvladatelné děti
Už z dálky vidím nekontrolovatelně pobíhající děti. Občas vlítnou do silnice, kde naštěstí neprojíždí žádné auto. Jejich hra je stejně chaotická jako jejich nezvladatelné chování. Matky si s nimi neví rady, tak jim dají na uklidněnou něco sladkého. Jako odměna za to, že budou v klidu. Nebudou…
Dokud je budou rvát sladkostmi s pochybným složením za pár korun (nejen) od Vietnamců, tak si to ty děti budou vynucovat různě. Se závislostí na cukru, a kdo ví čem ještě co v těch fosforově barevných bonbónech různých exotických příchutí je, se stupňuje i agresivita dětí. Je to až k nevíře, co si ty děti dovolí na své maminky a děti, které mají tu smůlu a hrají si poblíž. Možná to spraví pitíčko ve flašce, na které je zobrazen pro mě neznámý hrdina akčních animáků. No, tak zase vedle a dítě začíná po cca 20 minutách nekontrolovaně řvát a utíká kdo ví kam…
Je tohle dnes standard? Já si nevybavuji, že by to v době mého dětství bylo takto vyhrocené. Je fakt, že jsme jako děti také jedli sladké, ale byly to spíše domácí buchty nebo občas nějaký bonbón, popř. čokoláda. Rozhodně se to do nás necpalo horem dolem. Když jsme si hráli nebo byli venku, tak jsme „svačinky“ a „pitíčka“ vůbec nepotřebovali.
Dva příběhy na závěr
SOUTĚŽ O MATKU ROKU?
Už je to tu zase. Vyzvedávám dceru ze školky a v přihrádce v šatně čeká balíček se sladkostmi všeho druhu. Proč? Proč zase některá z matek má potřebu demonstrovat přehnanou péči o své dítě tím, že mu udělá supr čupr balíček k narozeninám nebo dokonce už i ke svátku? Jasný, už chápu! To je soutěž v předhánění se v tom, kdo je lepší matka. Čím vymazlenější dárek a obal, tím na tom její dítě bude lépe. Hm, tak to možná jen ten jeden den, ale to mnoha zúčastněným nedochází…Prohlédnu si obsah balíčku a zjistím, že bych nepozřela vůbec nic. A to nemám extrémně vyhraněný názor proti sladkostem. Dceři nevadí, že z tohoto balíčku nic nedostane. Našla jsem jiné řešení...Dostala místo toho nálepky s jejími oblíbenými kreslenými hrdinkami, a ještě nějaká srdíčka. Už s tím má vylepenou celou svoji přihrádku a poličku, kam si odkládá své věci. Kouknu se po šatně a vidím, že nápad s nálepkami se ujal i jinde. Uf, je to dobrý. No a pokud přeci jen zatouží po nějaké dobrotě, tak se to vždycky nějak vyřeší.
SOUSED S ADHD
Sousedka, si nevěděla rady se svými, slušně řečeno, divokými dětmi. Obzvlášť to nejstarší z prvního manželství, jí dělalo starosti. Nemohla jsem si nevšimnout a se mnou i širé okolí, že vztah dítěte s nevlastním otcem není zrovna harmonický. Toť k těm „starostem“. Při jedné příležitosti mi řekla, že má její syn ADHD, ale renomovaný psycholog, ke kterému chodí jí řekl, že ne. To se jí nelíbilo, protože její syn má jasné ADHD a musí se to řešit. Hm, jestli má někdo „jasné ADHD“, tak je to otčím, protože to, jak se chová ke svému nevlastnímu synovi je na pedagogicko-psychologickou poradnu nebo rovnou na sociálku.
Po čase jsem sousedku potkala a ptám se jí ze slušnosti, jak se daří a ona hned s úsměvem, že dobře. Tak dlouho prý chodila po různých psycholozích až se nad ní jeden slitoval a dal jejímu dítěti diagnózu ADHD a prášky. Matka si obhájila svůj postoj před veřejností, proč pořád doma řvou na kluka a mlátí ho a je klid. No, nevím, ten kluk je zklidněný až moc. Když kolem něj projdu s dětmi, dlouho mě sleduje a pak zpomaleně a nezúčastněně pozdraví…Jde z toho hrůza. Když jsem to vyprávěla kamarádovi, tak jsem se ho zeptala řečnickou otázkou „A co bude dál?“ On na to, že po čase to dopadne jako v Americe. Až nebude mít prášky nebo se to zvrtne, někoho zabije. No comment. Tentokrát jsem zůstala stát nezúčastněně já….Kladu si otázku, jestli toto řešení sousedka nevybrala spíše kvůli tomu, aby se jí nerozpadl již druhý nefunkční vztah a ona tak pro okolí nevypadala jako neschopná normálního vztahu.
A tak nám kolem bytovky pobíhají už jen její zbylé dvě děti, jež mají na schodech vždy jako KPZ připraven sáček s bonbony a pitíčko s akčním hrdinou…
