Pocházím z vinařské obce a životy zdejších vinařů se rozhodně nepodobají těm, které jste mohli vidět v mnoha rádoby vtipných filmech či seriálech.
Babička
Bylo mi asi sedm nebo osm, kdy se mi vybavuje první zvláštní vzpomínka spojená s vínem. Moje milovaná babička se se mnou dívá na film pro pamětníky a já si po chvilce všimnu, že se jí podivně třese hlava. Upozorním ji na to a babička se zvedne a jde do špajzu. Já už vím, že si tam jde dát decku Veltlína. Má ho tam v zelené lahvi, kterou si pravidelně dolévá při návštěvě našeho sklepa, kde je několik obřích demižonů, plných bílých a červených vín.
Třes se zklidní, ale ten odér vína mě bude pronásledovat až do dospělosti a bude jedním z faktorů proč je ze mě dodnes takřka abstinent.
Babička měla víno ráda a to se jí stalo osudným. Zaháněla s ním smutek a zmar nad ne zrovna lehkým životem. Jako relativně malá se musela začít starat o svých jedenáct sourozenců, když její otec v posledních dnech druhé světové války tragicky zahynul při leteckém náletu. Starost a zodpovědnost ji neopustila ani poté, co se vdala a měla děti. Celý život dřela v JZD a ani v důchodu neměla pokoj, protože neuměla odpočívat a starost o roli (jak se u nás říká poli) ji neopustila do posledních dní a já si pamatuji, jak chodila neustále se svou motykou něco okopávat.
Umřela brzy. V tom pro mě nejkřehčím věku. Bylo mi třináct a já se dozvěděla, že má babička žloutenku. Když jsem ji byla navštívit byla poloviční a do týdne odešla. Upila se. Zemřela na rakovinu jater.
Hrozně dlouho jsem se nemohla smířit s tím, že jsem neměla babičku, která by byla tou oporou, kterou náctileté dítě potřebuje, když vzdoruje rodičům. Už mě ani nestihla naučit vařit. Byla skvělá kuchařka a jako děti jsme u ní hladem nikdy netrpěli. Dokázala z mála udělat luxusní hostinu.
Pavla
Pavla vyrůstala v děcáku a vždycky toužila po tom, aby měla jednou svoji šťastnou rodinu. Když potkala Vaška na učňáku, věděla, že s ním tu rodinu jednou založí. Od jejích šestnácti let spolu žili a po vyučení se vzali a měli spolu dvě děti.
Vašek byl synem jednoho z nejvýznamnějších znalců vín v okolí a zároveň jednoho z větších vinařů v obci. Tchán byl za společnost mladé dámy rád a jelikož měl neuvěřitelné charisma, podlehla mu i Pavla. Říkalo se, že spolu mají poměr. No ale říká se toho spoustu a ve sklepích se toho taky děje dost. Dostupnost vína kdekoli a kdykoli je omamná. Těžko se odolá něčemu, co je nadosah a takřka bez omezení. A navíc to chutná…
Čas plynul a Vašek se pustil do podnikání a začalo se mu velmi dařit. S Pavlou začali budovat zázemí pro rodinu a vše nasvědčovalo tomu, že budou žít šťastně až do konce života. Děti ale odrostly a Pavla se jako žena v domácnosti, která nemusí pracovat, začala nudit. Vašek jí navíc slíbil, že až vydělá dost peněz, předá podnikání a budou zase spolu a užívat si.
Sliby chyby a Pavla byla najednou doma sama. Synové si všimli toho, že má problém. Začali ji hlídat. Neuhlídali. Když došlo na výčitky jednoho ze synů, který ji nazval lidskou špínou a dalšími velmi nešťastnými výrazy, které zde nelze zveřejnit a matkám se neříkají ať už udělaly cokoliv, začala novou éru. Čas začala trávit s vodkou, rumem a zelenou. Hlavně ale s vodkou.
Klesla až na úplné dno a stala se ostudou rodiny. Nikdo ji ale nepochopil. Paradoxně to chápali lidé vně rodiny ale ti, kteří to měli chápat nejvíc, ji odsoudili. Žila jako největší póvl. Byla zavržena.
Když se jí narodilo první vnouče něco se v ní zlomilo. Začala na sobě pracovat. Rodina jí přijala s tím, že pokud chce být babičkou pro svého vnuka (a brzy i pro svou vnučku), musí se zase postavit na nohy a přestat pít.
Drží se. Už je to několik let a je skvělou babičkou.
Františka
Františka byla manželkou největšího vinaře v obci. Svého muže milovala. On si však žil vlastní život a ona se starala o rodinu a tolerovala manželovi jeho rozmary.
Po čase začala demonstrativně kazit manželem připravené hostiny pro turisty a známé, kteří chtěli pobýt ve sklípku, poslechnout si něco málo o vínu, ochutnat ho a dopřát si pohoštění například v podobě chutně upravené zvěřiny. Jeho červená vína byla vyhlášená. Pamatuji si André ročník 2005. To bylo jedno z mála vín, které mi kdy chutnalo.
Františka tyto večery nesnášela. Lidé přicházeli docela často, protože jeho vína byla fenomén. Jednou to zašlo tak daleko, že Honza své manželce řekl, jestli se nedá dohromady, je to konec. Bylo to poté, co vypila všechno víno připravené na ochutnávku pro hosty, kteří měli zamluvený večerní program. Zlitá pod obraz stihla ještě udělat takovou ostudu, že se její problém stal veřejným tajemstvím a lidé se začali od známého vinaře odvracet. „Aspoň bude víc vína pro mě. Bez tak by to vychlastali a vůbec tomu nerozumijou,“ říkávala, když jí někdo potkal a chtěl jí domluvit.
Časem se to jen zhoršovalo. V práci nikde dlouho nevydržela, a tak její poslední štací byla práce u „Rychlé roty“. Tak se u nás říká těm, kteří pracují pod obcí a jsou placeni pracovním úřadem. Jednoho dne při zametání silnice zkolabovala. Sanitka přijela včas, aby ji odvezla do nejbližší nemocnice. Odsud už se nikdy nevrátila. Její tělo bylo unavené a zdevastované tak, že se nedožila ani prvního vnoučete…
