No tak to nevím, ale rozhodně tím neuskutečněným ublížíš. V posledních letech si všímám toho, jak mnozí naslibují hory doly a pak dělají, že vlastně o nic nejde, když jste se na něčem domluvili a ono to…prostě nevyšlo.
Blbé je, když se to děje mezi blízkými. To pak vznikají četná nedorozumění, polknutá hořká pilulka, pachuť, šrám na vztahu a nevyřčená zklamání či výčitky atp. Jasný, může se stát, že to někdo neudělá schválně, ale ta lehkovážnost, s jakou se slibuje jako by to NIC neznamenalo.
Pár příkladů, které mi hodně vadí, ať už se mě týkají osobně nebo ne. Většinou se týkají (vý)pomoci.
Až budeš stavět barák, tak Ti taky pomůžu
Nevím, jestli je to zvykem jen na jižní Moravě, ale lidé si tu odjakživa bezelstně pomáhali a nic od toho neočekávali nazpět. Jednu z výjimek tvořila výpomoc při stavbě na baráku. Tam platilo a mnohdy ještě platí nepsané pravidlo, že si kamarádi pomáhají při stavbě navzájem, protože řemeslníci a pár šikovných rukou se vždycky hodí.
Jeden můj příbuzný ovšem tvrdě naletěl. Ačkoliv pomáhal s výstavbou asi pěti domů, tak když "jen" rekonstruoval dům vlastní, nepřišel nikdo. Slibovali všichni, dokonce i vlastní rodina. Ano, někteří z rodiny přišli a nechali si za to zaplatit…Jen jeden za to nic nechtěl – vlastní bratr.
To víte, že se můžete spolehnout šéfiku
Řemeslníci to mají těžké. Jsou potřeba, ale lidi platit nechtějí nebo nemají z čeho. Jeden zedník/obkladač mi vyprávěl kolik mu lidé tzv. visí. Na to jsem mu odpověděla, že bych nechtěla být v jeho kůži. Ale co naplat, když se na něčem domluvíte, práci udělá a klient se poté vytasí s otřepanou frází, že momentálně nemá jak zaplatit, ale jakmile přijde výplata, tak se vyrovnáme. „Na to se můžete spolehnout šéfiku.“ Tak na tohle už je alergický a je mu jasný, že se s penězi jen tak nesetká. Jsou lidé, kteří mu nezaplatili ani po letech. Prý to, co mu dali, musí stačit. Někteří byli dokonce tak vyčůraní, že si nově vybudované dílo záměrně poškodili s tím, že nic platit nebudou, protože to udělal špatně.
Asi je na čase změna a přestat fungovat jen "na dobré slovo".
Už se těším, jak vám budu pomáhat s malým
Když se moje velmi dobrá kamarádka stala prvorodičkou, všichni členové rodiny se těšili, jak budou pomáhat. S manželem to uvítali, ale moc na to spoléhat nechtěli. Udělali dobře, protože jakmile došlo na lámání chleba, vypomohl málokdo. Víkendy si chtěli užívat spolu, aby dohnali zmeškané chvíle během týdne, kdy se viděli ti tři tak málo. To se ale zase nelíbilo některým členům rodiny, kteří se cítili uraženi a kamarádku i s manželem zasypávali výčitkami, že když mohou pomoci, tak si jejich dobré vůle neváží.
Kde nakonec byla pravda? Když se pomoci dožadovali, bylo najednou ticho po pěšině. Nikdo neměl čas a pomoc s hlídáním na dvě hodiny? To bylo nemyslitelné a babičku, která chtěla pomoci nechtěli tahat přes půl republiky jen kvůli dvěma hodinám.
Slibovalo se ale dál. Jenže kdo mohl, pomohl jinde. Jak už to tak bývá, slibem neurazíš, ale tady to zabolelo. Zvlášť když se postupně nahlodávala důvěra a bezproblémové vztahy v rodině.
Sliby dětem
Tak tady jde veškerá legrace stranou. U dětí je mi to vždycky líto nejvíc, protože zahrávat si s jejich křehkými city se nemá. Slibovalo se vždycky, ale to, jak to funguje v současnosti, je až sadomasochistické. Kdo se vlastně trápí víc? Rodič, který by chtěl a nemůže (nebo nechce) nebo dítě, které se snaží uzmout trochu pozornosti svých rodičů, kteří své děti uplácejí zbytečnostmi ve snaze ušetřit čas, který nestráví se svými ratolestmi?
Je mi z toho někdy smutno, jak se lidé k sobě chovají.
