Jediný prvomájový průvod, který si pamatuji. Rebelie v mateřské škole. Nákupy v Prioru. Studium na zámku. Listopad a já nechápavě zírající na zprávy v televizi.
Rebelie v mateřské škole
„Milé děti, dneska si vytvoříme fáborky, abyste s nimi mohly mávat na prvomájovém průvodu, ano?“ Možná takto soudružka učitelka uvedla časový prostor pro chvilku tvoření. Já jsem tomu moc neholdovala, protože jsem se těšila až se svou revival skupinou budu hrát a zpívat všechny možné fláky, které se tenkrát hrály na západě a my je sledovali na rakouské ORF v pořadu Wurlitzer. Jak já ten pořad milovala.
Výroba fáborků mě absolutně nezajímala. Za to už jsem měla v merku jak uzmout jednomu chlapečkovi palety na stavení garáže, do které parkoval svou Tatru. Já je totiž potřebovala na imaginární baskytaru a kytaru.
Prvomájový průvod
Můj poslední prvomájový průvod si pamatuji úplně přesně. Měla jsem totiž nové sandálky, které se mi moc líbily. Bohužel mé nohy během průvodu hlásily něco úplně jiného. Puchýře na patách mluvily za vše.
Ta atmosféra, kdy jsme šli v Moravském Krumlově Zámeckou ulicí, byla nepopsatelná. Den se náramně vydařil a krásně svítilo slunce. Lidi se bavili a užívali si to.
Brno
Nevím proč, ale nikdy mi nepřirostlo k srdci. Možná je to tím, že jsem už jako malá holka intenzivně vnímala pachy, a to město mi prostě smrdělo.
Mamka tam velmi často jezdila, když potřebovala něco nakoupit na šití. Pravidelně jsme tak dělaly nákupy v Prioru. Tam jsem se jednou ztratila, protože jsem se zahleděla do vitrín. Já totiž odjakživa zbožňuju koukat do výkladních skříní, vitrín a tak. Jsem fascinovaná uměleckou tvořivostí zaměstnanců různých obchodních oddělení. V Prioru byly také pojízdné schody, a to byla atrakce nad atrakce. Kam se hrabe řetízkáč na pouti (z toho mi je stejně blbě, i když se na něj dívám s pevnou půdou pod nohama). No ale to jsem odbočila. Díky duchapřítomnosti paní prodavačky, která mě nechala vyvolat přes „priorský“ rozhlas jsem se opět shledala s mamkou a odkráčely jsme přes „Hlavák“ na „Svoboďák“. Tam v té době byly kiosky s rychlým občerstvením a já jsem tam poprvé jedla párek v rohlíku. Mňam!
Málem bych zapomněla na pro mě největší brněnskou atrakci a tím nemyslím brněnského draka, ale pankáče. To bylo naprosto mega (slovy dnešní mládeže). Borci s dvaceticentimetrovými bodlinami na hlavě. Bože, jak to dokázali natupírovat?! A ty cvoky a přezky. „To asi koupili na Malé Americe,“ řekla mi mamka a při jedné z dalších cest mě tam vzala, aby bráchům koupila nažehlovačky se skupinou Europe. Doma pak s nimi bojovala, protože jí ne, a ne chytnou na triko. Ty nažehlovačky, že ano.
Studium na zámku
Nejstarší brácha studoval na instalatéra. Na zámku. Jednou se mi podařilo jít s mamkou na třídní schůzky a prohlédnout si zámek i vevnitř. Slovy dnešní Martiny: „Totální zkáza renesančního zámku.“ Ale v pěti letech jsem byla naprosto okouzlena arkádami a renesančními schody. Například to, že třeba z bývalé jízdárny udělali sportovní halu jsem vnímala až později. Celkově se soudruzi na zámku „vyřádili“ hodně „tvořivě.“ Druhý bratr, který tam studoval na zedníka/obkladače to však i po letech vidí jinak. „My to tam udržovali, aby to nějak vypadalo,“ dodal po letech.
Listopad 1989
Jsme doma, nalepeni na černobíle vysílající televizor, který se ladil a přepínal ručně. Naši nechápou. Já fascinovaně hledím na panáčky v uniformách a štíty. Připomínají mi bílé krvinky ze seriálu Byl jednou jeden život. „Co to znamená. Co teď s námi bude?“ říkají dospělí. Já jsem koukala dál. Zprávy mě nikdy nebavily, ale tohle mě až magicky přitahovalo a nemohla jsem odejít. Něco je a bude jinak. Příští rok půjdu do první třídy a jako první člen naší rodiny budu moci studovat to co chci, a ne to o čem rozhodne někdo jiný…a ještě před tím se dozvídáme jedno staré rodinné tajemství. Ale to až v roce 1990.
