Raději ses se mnou měla pohádat než dělat, že neexistuju

Všechny vztahy občas potřebují vyčistit vzduch. Nejhorší je, když se dělá, že se nic neděje. Ta bublina stejně jednou splaskne a uvnitř nebude nic hezkého.

Velmi nadstandardní vztahy mám s lidmi, se kterými se dokážeme čas od času porafat. Vyčistí se vzduch a je to dobrý. Horší to je u vztahů řekněme třeba diplomatických, kdy je vše nějak divně růžové a třenice jakoby nevznikají, protože jakýkoliv problém je zameten či je mu dána popiska typu „to už lepší nebude“, „asi má blbou náladu“, „mám ji ráda“ atp. Proboha jenom to ne! Když mi to zásadně neublíží, tak je přece normální si říct, že se některé věci neříkají/nedělají, nebo ne? Vždyť jako přátelé nechceme jeden druhého hned urážet, slovně ukamenovat či si vědomě ubližovat.

A tak se mi stalo něco, co dodnes nechápu. S pokorou jsem si posypala popel na hlavu v domnění, že jsem způsobila něco, o čem jsem měla jen tušení. Jo, jenže tušení ještě neznamená, že jsem odhadla tu správnou věc. Velmi dobrá kamarádka se mnou omezila kontakt jen na nezbytné sváteční pozdravy. Oproti minulosti, kdy jsme byly zvyklé si vypisovat neuvěřitelně dlouhé e-maily, a dokonce i dopisy (ano, miluji dopisy psané rukou) a trávily jsme spolu víkendy několikrát do roku, přišlo znamení, že se něco děje.

Vnuknutí od osoby blízké mi připomnělo situaci, kdy u mě byla kamarádka na návštěvě a já ji nepodpořila v jejím prapodivném vztahu, který byl pro ni evidentně důležitější než cokoliv jiného.

O co šlo. Ona – hledající lásku a stabilitu, která by vedla k založení rodiny, po které celý život touží. On – macho, ženatý a zahýbající, kde to jde a slibující jí hory doly včetně toho, že se rozvede. Ona je pro něj jistotou, ke které se může vracet, když manželka nebo děcka prudí a ostatní lidi ho štvou. On je pro ni zrcadlem, které dlouhou dobu nechce vidět. Je na něm asi fyzicky závislá. To chápu, také jsem si prošla podobným vztahem. Ale hodit kvůli zamindrákovanému, ufňukanému, egoistickému zoufalci naše přátelství za hlavu? Ano, je to možné a nebudu jediná…

Při oné osudné návštěvě jsem se jí snažila už po několikáté naznačit, ať jde dál a vykašle se na něho. Nemá to za potřebí. Asi jsem nebyla dostatečně taktní, nevím, už si nevzpomínám. Trápila se. Odešla hned poté, co jsem jí to řekla. Naše přátelství, které pro mě znamenalo tolik, že si to ani neumí představit, se rozplynulo…Nikdy jsme se nepohádaly a prý to se mnou kolikrát neměla jednoduché. Ano, já vím. Nikdo to se mnou nemá jednoduché a věř mi, že ani já sama se sebou. Ale nikdy jsem Ti vědomě nechtěla ublížit, protože jsi po určitou dobu pomáhala formovat můj život a já Ti za to nepřestanu být nikdy vděčná. Mám Tě ráda, a proto Tě nechám odejít, když si to přeješ.

Buď prosím šťastná, stále plná života a rozdávej radost, tak jak to dokážeš jen Ty!

S úctou

M.