To, do čeho Vás někdy hostitelé uloží je až neuvěřitelné. Co oko nevidí…ale co s tím smradem a těmi dalšími věcmi v posteli?
Asi mám problém, ale kdo ho nemá, že? Už od malička nesnáším bílé ložní prádlo. Ještě teď si pamatuji, jak jsem ulehala do čerstvě povlečené postele a ráno jsem se budila celá doškrabaná. Mamka nikdy nešetřila škrobem… Tak asi někde tady začala má noční můra.
Po letech jsem u mé spolužačky zažila hotové peklo. S gymplem jsme jeli na zájezd do Národního na Sluhu dvou pánů a před odjezdem jsme si k ní šly po škole odnést věci a převléct se do slavnostního. Už při vstupu mě praštil do nosu ten známý odér, který jsem nikde jinde necítila než u ní doma. Byl to puch skládající se z nevětraných místností, potu, moči, prdů, zatuchlého oblečení, které mělo být už dávno vyndané z pračky a pověšené a starého vypaseného psa.
Při vchodu do jakékoliv místnosti na mě čekal tikot minimálně tří nástěnných hodin (to proto, že máma a babička mé spolužačky tak rády objížděly akce 1+1 zdarma). V pokojíku, kde jsme měly přenocovat naštěstí žádné hodiny nebyly. Uf. Tak to bychom měly a vzhůru za kulturou.
Po návratu po půlnočním čase jsem byla ale nemile překvapená. Maminka mé spolužačky nám „ustlala“ u sebe v ložnici a ona, že bude spát jinde. Když jsem vešla do oné místnosti, stály mi vlasy hrůzou a myslela jsem si, že ještě teď v noci zavolám našim, aby si pro mě přijeli. Nad dveřmi vně visely hodiny s kukačkou a vevnitř nástěnné hodiny z akce. Na obou peřiňácích měl každý z rodičů svůj vlastní budík a mezi nimi byly starožitné hodiny s kyvadélkem. To by ale nebylo to nejhorší…já si měla lehnou na místo spolužačky nevlastního táty. Už z dálky jsem viděla tu děsivou noční můru, ale to, co jsem uviděla z bezprostřední blízkosti bylo upřímně řečeno na blití. Maminka jaksi zapomněla na to, že by to povlečení mohla převléct. Nejenže bílý polštář nebyl bílý už dávno a černé vlasy s šedivými si tam jely vlastní soukromý mejdan, ale černý vyležený mastný důlek byl i na prostěradle! A to, čím jsem se přikrývala rozhodně nebyla čistoskvoucí loukou provoněná deka. Brrr! Ještě dnes, když si na to vzpomenu, mi běhá mráz po zádech. Celou noc jsem samozřejmě nespala. Tikot hodin to ani neumožňoval. To, že jsem ráno měla nachystanou snídani, která se skládala z okoralé nakousnuté buchty a čaje, který byl připravován snad již předešlý den a vlas lemoval jeho hladinu, byl už jen slabý pokus o to, přebít ten nešťastný noční zážitek.
Na použité povlečení jsem koneckonců měla „štěstí“ ještě několikrát. Když jsem se na to snažila taktně upozornit, tak jsem byla netaktně odpálkovaná větami typu: Vždyť v tom spala jenom moje máma/tchýně/manžel. Nechala jsem to být a pro podruhé jsem se přespání v těchto rodinách snažila vyhnout, protože jestli má někdo chytnout nějakou vyrážku, která se bude léčit minimálně tři měsíce, budu to na 100 % já. To je vlastně i důvod, proč si na návštěvě u nikoho neberu hostitelem nabízenou domácí obuv. Co si budeme povídat, některé přezůvky pamatují leccos…
O přespávání na hotelích a penzionech či jiných ubytovacích zařízeních se moc rozepisovat nebudu. Tam je to bílé povlečení alespoň vyprané. Problémem jsou matrace. Někdy s vámi do rána ujede, někdy ujede i bez vás, jindy se v ní skutálíte do středu přímo do náruče partnerovi anebo zůstanete probořeni v obřím důlku až do rána. Světe div se, jedno z nejlepších přespání jsem zažila na horním nádvoří hradu Sovinec. To byl zážitek (a nezkazilo to ani mé chození na WC co dvě hodiny, protože noční hrad má nezapomenutelnou poetiku). Ještě nepolíbená spaním pod širákem jsem samozřejmě neměla tu nejlepší výbavu a karimatka pro mě byla jedna velká neznámá (vystačila jsem si velkým pytlem na odpadky pod spacákem). Osvědčila se však jedna věc, která platí dodnes: nejlépe se mi spí na tvrdým.
Jo a abych nezapomněla! Výjimka potvrzuje pravidlo. U jedné rodiny spím vždycky velmi ráda. Čeká tam na mě vždycky krásně voňavě povlečená postel a deka s polštářem vždy hrají nějakými veselými dětskými motivy.
