Nedávno mi jeden velmi milý bloger dal otázku, koho teda k sakru vlastně chceme…kdo je podle nás ten pravý? Odpovědí mu budiž tento blog. Tedy alespoň pohled z mé strany, koho si představuji pod pojmem "ten pravý".
Cesta k tomu pravému byla velmi náročná a přiznávám, že jsem potřebovala řádně vyrebelovat. Styl, že ve dvaceti s momentálním partnerem otěhotním, protože mám po maturitě a praxe žádná a o valné zaměstnání nezavadím, nebyl nikdy nic pro mě. Navíc ten trapně se opakující scénář, kdy by mi táhlo na čtyřicet a chytla mě druhá míza (mě by 100 % chytla druhá míza!!!) a s vlastními dětmi bych chodila na zábavy, protože jsem si vlastně nic neužila a když říkám, že jsem si nic neužila, tak to chce nějakého toho zajíčka, který je na milfky…no, ale to už jsem odbočila tam, kam jsem nechtěla.
Když jsem toho pravého potkala, má intuice vyslala signál, který blikal zářivěji, než maják a v hlavě mi div nezněla „Osudová“. Jak jsem zmínila, jsem velmi náročná, ale především sama k sobě a u partnerů div neobdivuji jejich drobné nedostatky, se kterými umí žít. Já totiž ne. ON je první, který mě bere takovou, jaká jsem právě i s mými nedokonalostmi. Je víc emancipovaný než já a když je třeba, umí mlčet a nechá mě brblat a vyvztekat se. V dané chvíli není ironický a nikdy mi mé výstupy a výlevy nepřipomíná. Je to o jeho mentální vyzrálosti nebo o tom, že ví, co chce a ač už před pár lety ani nedoufal, tak se mu do života vřítilo tornádo, a je za současnou situaci vděčný? Ano! Dokazuje mi to každým dnem tím, jak je skvělý táta (tacek, jak mu říkají naše děti), partner, přítel, milenec a spřízněná duše.
Na vztahu je třeba pracovat, a ne jenom jednostranně. Jo, kompromisy někdy setsakra bolí, ale vyplatí se. Časem to člověk ani nevnímá jako ústupek. Je to cesta ke svobodě a tu je třeba respektovat. ON mě nechá žít si mým vlastním specifickým způsobem, který potřebuji k tomu, abych mohla fungovat a není to jen o tom, že pohlídá děti, když jsem třeba v práci přesčas, ale podrží mě i v situacích, které nejsou příjemné a musí jít třeba proti své rodině. Například, když jsme se rozhodli vzít se. V životě bych nečekala, že se shodneme na tak neuvěřitelné věci jako je tajná svatba. Nejen že byl pro, ale on ji i zařídil!
Dodnes si děláme vše po svém, tak jak to chceme jenom my, protože žijeme náš společný život, a ne život takový, jak si představují druzí, že by to mělo vypadat. Ano, jsme nestandardní pár. To bez pochyby. Už jen náš začátek…jako podle vztahové encyklopedie! Nebo když jsme si definovali zásadní věci, které je třeba vyřešit předtím, než jeden s druhým počne. A tak jsme do manželství vstupovali tajně s malým tajemstvím, kterému byly čtyři měsíce a vyjasněnými prioritami, jak to bude fungovat co se týče peněz, bydlení, výchovy dětí, nebo že si každý bude řešit svou rodinu a nebudeme si zasahovat do věcí, po kterých nám nic není. A toho se držíme. Bez vytáček, manipulací a podvodů.
Jako bonus jsem dostala darem chlapa, který zastane domácí práce, když je třeba a nestydí se říct co si myslí a zastat se člověka ve chvíli, kdy je to nasnadě, umí bojovat za svou rodinu, a hlavně má obrovské srdce na dlani pro své úplně nejbližší, ať už mají jakékoliv vrtochy. Nesoudí. Je nad věcí.
Tak toto je můj drsný drsňák! Proč? Protože jako jediný si dokázal získat plně můj respekt a jeho jediného poslouchám!
PS: Všechno nejlepší k našemu výročí, Lásko!
