Vždycky mě děsily ty rodinné monstr akce, kde se oslavenec musí předvést nejen kvalitou, ale hlavně kvantitou podávaných pokrmů, aby pozvaní hosté ani na chvíli nenechali odpočinout trávicí soustavě. Ta se odvděčí ještě téhož dne.
Kde začal ten konec radosti z narozeninových oslav?
Poslední narozeninový dort jsem dostala ve třinácti a byl zase takový, aby chutnal hlavně mojí mamce. Byl z ořechového korpusu a skořápky od vlašských ořechů byly v řezu viditelné na vzdálenost dvou metrů. To vše řádně promazané krémem z Hery. A tou se teda nešetřilo. Zdobení obstaraly cukrové růžičky a perličky z nedefinovatelné hmoty, které se nedaly jíst.
Navíc jsem dost zřetelně naznačila, že už nechci dostávat pracholapy ve tvaru kýčovitých keramických sošek, plyšáky, ani věci z druhé ruky nebo levné zboží nepodléhající celní kontrole (ano, to pochybné cosi poslané z ještě pochybnějšího shopu z Asie) a už vůbec ne věci z 1+1 akce. Úplný děs jsem zažila u bývalé spolužačky, která slavila narozeniny počátkem ledna, a kromě recyklovaného vánočního cukroví a snad i chlebíčků jsme měli tu čest prohlédnout si sbírku dárků snad celé rodiny za předchozí roky ba i generace. Totálně vedle jsem byla z místnosti, která kdysi plnila funkci špajzu, a nyní se v ní vyskytovaly TY věci. Byla tam i kosmetika a voňavky z 80. let (psal se rok 2001). Připadala jsem si jako v jiné dimenzi, protože ty věci byly zakonzervované a snad ani nikdy nepoužívané. Ale to jsem zase moc odběhla od tématu.
To, co opravdu chci a vždycky jsem chtěla, ale respektuje jen málokdo. Z počátku to byly peníze, abych si mohla koupit to, co se líbí mně anebo jsem to opravdu potřebovala, než jsem si na to vydělala na brigádách. Jako příklad můžu uvést podprsenku. Tu první jsem si koupila až ve čtrnácti, ale už od 9 let mi rostla prsa, takže v těch čtrnácti, kdy jsem měla trojky, byl pravý čas na pořádný dárek.
Časem jsem navrhla všem, ať mi dají dárkové poukazy (a vždy jsem byla konkrétní, aby to měli ulehčené). To byl ale problém. Většinou jsem dostala odpověď, že to není dárek (stejně jako peníze) a skončilo to zase u nějaké keramiky (hrníčky, andílci atp.) a dalších nepotřebných věcí, které jsem dala na charitu a byla ráda, že je za to alespoň někdo rád.
Jednou věcí mi udělá radost úplně každý – květinami. Nikdy jsem je nedostávala, a proto jsem byla nejšťastnější, když mi je začal dávat můj manžel. Já květiny miluju! Skvělou vychytávkou, kterou naštěstí mnozí respektují je ovoce, zelenina a sýry. Tím se nikdy nic nezkazí. Jakmile jde o jídlo, tak to u mě vyhrává na celé čáře! Jinak mi bohatě stačí, když si na mě blízcí vzpomenou s milým přáním ať už pohledem, smskou nebo e-mailem.
Moje noční můra
Jsou rodiny, kde se slaví úplně všechno. Fakt, úplně všechno… V takových rodinách se sezvou i ti nejposlednější z posledních, ale vždy je to precizně naplánováno. Hlavně aby se nesetkala Máňa s Jarunou a Pepa nepil víc než minule. Na to dohlédne Jana. Jo a Pavla se Soňou nezveme, protože by narušovali idylu připravovaného obžerství.
Na těchto oslavách se nejčastěji propírají následující témata, asi aby zábava nestála. Přetrpět se to musí, vzpoura je marná.
- Tak co, už máš chlapa/holku? Případně: Kdy se budeš vdávat/ženit? (Před léty to efektně vyřešila kamarádka, která trpěla na rodinných sešlostech na venkově, kde se každý do 25 musí oženit/vdát jinak je divnej. Řekla, že je lesba. Dovolila si to říct v silně věřící rodině. Od té doby se jí nikdo na nic neptal).
- Proč se u vás neslaví, když má někdo svátek nebo narozeniny? To se nemáte rádi? Odpověď bývá často ve stylu: Máme se rádi až moc, proto si to děláme tak, jak nám to vyhovuje. Většinou je v tom trocha škodolibosti, protože se ptá někdo, kdo nemá zrovna korektní vztahy v rodině a touto otázkou se chce v tématu trochu porejpat.
- Pomlouvání. Pomlouvají se všichni, a hlavně na etapy. Ten, kdo odjede z oslavy jako první, to schytá nejvíc. Dokonce ještě víc než ten, který na oslavu nedorazil.
- Je to „malé“ občerstvení dost dobré? Hostitelku zajímá, jestli těch osm plechů buchet, tři druhy slaných a pět druhů sladkých rolád, deset druhů zákusků + dort a slané pečivo s pozdně odpoledním opékání řádně prorostlého masa není málo… Jazyk má na vestě a z plánování oslavy a jejího provedení do týdne onemocní.
Závěrem bych chtěla jen dodat, že mi odstrašujícím příkladem nebyly jen rodiny, v nichž jsem mohla poodkrýt tajemství proutěného piknikového košíku, ale především oslavy, které se MUSÍ slavit na pracovišti. To byl a je pro mě absolutně nevyžádaný fenomén. Vždycky si pamatuju na mamku, jak měsíc dopředu všechno zařizovala a v den D vezla vlakem do Brna pět velkých krabic plných zákusků, koláčků a chlebíčků. Měla z toho neuvěřitelné nervy. Já se zařekla, že nic takového nedopustím. Narazila jsem jen při práci v korporátu. Než začal platit zákon o GDPR, tak každý měsíc visela na zdi v kuchyňce soupiska všech oslavenců pro nadcházející období. Ta veřejná potupa! Naštěstí jsem měla známou na správném místě a mé jméno jsem nechala ze seznamu vymazat. Bohužel tím seznamem disponoval i šéf šéfů a ten mi v den narozenin přišel popřát, aby si nasbíral plus body v rámci svého hyperkorektního působení, ale spustil spíš scénu, kterou si bude pamatovat do konce svého života. Volně by se to dalo parafrázovat jako „Jak se gratulant s popíračem přel.“ Bavili se všichni i kolemjdoucí. Některým však tuhl smích na rtech a měnil se ve všeříkající škleb naznačující jediné – jak jsem si to mohla dovolit.
Mimochodem, aby nedošlo k nedorozumění. Nikomu v oslavách narozenin nebráním a vždy řádně přispěji do kasičky, vybírá-li se někomu na dárek. Já však prosím o respekt mé osoby a přání mi bohatě stačí, protože to, co mám dostat, dostanu v ten pravý čas a hlavně je to upřímné a od srdce.
A oslavy dávám, ale jen s těmi opravdu nejbližšími. Mám to tak nastavené už od čtrnácti.
