Můj děda PTPák

I přesto, že jsme spolu měli komplikovaný vztah, jedna věc mě na něm nikdy nepřestane udivovat a budu ho za to obdivovat až do konce svých dní. Miloval život. Miloval ho i přes problémy spojené s emigrací jeho bratra v roce 48´...

Miloval ho i když v 68´ vystoupil ze strany a žít poté nebylo jednoduché. Nikdy si nestěžoval.

Narodil se jako nejmladší ze tří dětí – synů. Nejstarší Rudolf umřel v deseti letech na dětskou obrnu a mladší Vlastimil zvaný Gerry emigroval v roce 1948. Byl jedním z prvních, kteří zkusili přejít přes čáru. Jednoho dne se se svými kamarády místo do brněnské Zbrojovky, kde pracovali, vydali na západ.

Tato situace měla vzápětí neblahý vliv na chod rodiny. Noční přepadové akce příslušníků StB byly nepravidelné, ale o to tvrdší. Nejčastěji dorazili na návštěvu mezi 1:30 a 3:30 v noci. Zpřeházeli veškerý nábytek a po hodině s úsměvem na rtech, že se tak skvostně pobavili, odkráčeli směrem zářným zítřkům. Padesátá léta byla krutá. Jakýkoliv kontakt ze strany ztraceného syna byl nemožný.

Na začátku padesátých let musel děda na vojnu. Jakožto „problematický“ občan šel automaticky k PTP. „Marťo, ale to ti říkám, to byly krásný dva roky. Měli jsme tam úplně skvělou partu,“ vyprávěl mi jednou děda, když to mezi námi bylo zase růžové. Byl zedník, tak to měl na vojně dobré. Prý se to dalo přežít.

Po vojně pracoval buď jako zedník nebo jako dělník, popř. řidič náklaďáku v nedalekém kamenolomu. Byla to dřina, ale opět byl spokojen a na nic si nestěžoval. Jako malá jsem ho obdivovala, jak jezdí v Belazu. Pro mě to bylo obří monstrum, které mě mocně fascinovalo. Pamatuji se, že mě jednou v létě vzal do kabiny. Měla jsem druhé Vánoce.

Při rozvolnění v šedesátých letech začala rodina najednou dostávat dopisy z Austrálie. Tam totiž emigroval dědův bratr. „Sranda byla to, že jsme třeba vánoční pohled dostali až na Velikonoce a velikonoční pozdrav až na Vánoce. Vždycky to bylo přeškrtaný černou fixou a jednou jsme dokonce dostali rozstříhanej dopis,“ komentoval rozvolněné šedesátky děda a pak dodal: „Lidi po vsi chodili a furt se vyptávali co nám Vlastík psal. My jsme vůbec netušili o čem mluví, protože jak už jsem ti jednou říkal, tak jsme ty dopisy dostávali se značným zpožděním. A to už celá vesnice věděla, že brácha psal.“

Rok 1968. Děda byl moralista a někdy to až přeháněl. Za jeho vystoupení ze strany pak pykala celá rodina až do roku 1989. Já jsem byla první člen rodiny, který mohl normálně studovat bez jakýchkoli problémů. Bratři to bohužel ještě schytali, ale nežehrali jsme na osud. To ne. Brali jsme to tak jak to bylo. Jediné, co se v rodině netolerovalo, byla lež, zrada a faleš. Řekněme, že husity jsme dodnes. Bojujeme za pravdu tak, jak to dělal děda. On však málokdy lámal něco tzv. přes koleno.

Jeho vůle žít byla nezlomná. Nezdolaly ho ani tři infarkty a čtyři mrtvičky. O sedmnáct let dokonce přežil babičku. I když mu bylo po Ole, jak své manželce říkal, smutno, semlelo ho až stáří spojené s těžkou cukrovkou. Děda byl totiž gurmán, a tak se neomezoval. I když už třeba neměl zuby, topinku s česnekem slupl jako nic.