Kterak přehnaně emancipované ženy přicházejí o (skvělé) muže

Existují ženy, které mají problémy s muži. Některé je nenávidí. Některé je časem vezmou na milost. Jiné si vytrvale melou tu svou, jak je k životu nepotřebují. Všechny jsou pro mě velkou inspirací, jak se k mužům (ne)chovat.

Mužské a ženské role

Ve svém životě jsem pozorovatelka. Snažím se vyvarovat zbytečných životních chyb a opakovat tak zažité vzorce či exemplární příklady. Jedno vím jistě a to, že např. upjatá dominantnost v páru je vždycky na škodu. Ať už ze strany muže nebo ženy. Ponechme tedy mužům i ženám to, co je jim blízké a hlavně přirozené. Občasný exkurz k činnostem toho druhého ovšem není na škodu. Ale pozor, aby se to nezvrtlo.

Během svého pozorování jsem došla k několika závěrům. To, na čem ztroskotávají mnohé vztahy, lze rozpitvávat donekonečna. Nechme pro tentokrát stranou citlivé motivy jako domácí násilí, alkohol, drogy atd. Já se zamyslela nad fenoménem „přehnané“ emancipace. Slovo „přehnané“ používám záměrně, protože „zdravě“ emancipovaná žena není na závadu. Váží si totiž sama sebe a svého muže bere jako rovnocenného partnera a má ho ráda takového jaký je. Mnou sledované emancipované ženy jsem rozdělila na tři skupiny.

Žena A

Vdávala se mladá, protože musela. Byla těhotná a situace to vyžadovala. Je zvyklá si všechno zařídit a nikoho se doprošovat nepotřebuje.

Ve svém životě byla zvyklá si vše udělat sama. Chlap totiž nebyl moc doma. Jeho práce mu to neumožňovala. Ona byla na děti sama, a to jí k dobré náladě nepřidalo. Když její muž přijel, chtěl se odreagovat. Ona na to ale už neměla sílu. Čas plynul. Muž si našel jinou práci. Byli si blíž, ale citově daleko. Žena už svého muže ve svém životě nepotřebovala. Poradila si i bez něj. Muž hledal svou roli v rodině. Oba se odcizili a hledali útěchu a pochopení v náručí jiných protějšků.

Nevyřešené „společné“ soužití však čekalo na odpověď „Co s námi bude dál?“ Nemožnost se od sebe odpoutat, ať už byl argumentem majetek nebo děti, časem vygradoval v násilí a doprošování. Role se často obracely. Záleželo na tom, na čí straně byla zbylá rodina včetně dětí.

Žena časem pochopila, že takhle dál žít nejde. Byla často nemocná a velmi nespokojená. Muž začal pít. Oba si museli promluvit a přestat si vyčítat to co bylo. Mluví spolu dodnes a žena pochopila, že mužova role v rodině je nenahraditelná a ona se opět stala ženou, matkou a milenkou.

Žena B

Vdávala se mladá. Ač říká, že nechtěla, byla do toho donucena okolím. Byla totiž těhotná. Je ženou velmi tvrdohlavou a má problém přijmout jiný názor, protože ten její je ten nejlepší.

Partner byl rád za to, že má doma partnerku do nepohody a se stejnou vášní – fotbalem. Oba jím žili a jejich děti též. Ona ale časem zjistila, že být ženou v domácnosti ji nenaplňuje. Začala se angažovat kde to šlo, jen aby nezůstávala doma. Najednou jí bylo všude plno a její komplikovaná povaha mnohým vadila. Mluvila tzv. do všeho, aniž se jí někdo ptal na názor. Když chtěla jít do práce (údajně k nelibosti manžela), zjistila, že nemá patřičné vzdělání k tomu, aby mohla dělat něco co by jí naplňovalo. Začala studovat dálkově školu. Manžel to z počátku nekomentoval, ale časem mu to dost vadilo. Ona ale dělala, co mohla. Nesetkala se však s pochopením. Žila svou rodinou a manželovi, to že jí bylo všude plno, začalo vadit. Ona naopak čekala slova díky a vděčnosti, že se tak stará. Když si párkrát řekla o pomoc při práci, nedočkalo se jí patřičné odezvy, a tak si raději všechno udělala sama. Poté to však všichni (ne)zúčastnění měli několik dní na talíři. Manžel to řešil odchody do hospody, kde ho vždy ochotně vyslyšel nějaký spoluhráč z fotbalu nebo kamarádka. Ta kamarádka byla víc než chápavá a časem se z ní stala milenka a posléze i manželka.

Ženu B nějakou dobu po rozvodu většina společných přátel a rodiny podporovala. Po počátečním šoku se brzy oklepala a začala kopat kolem sebe. Nakonec ze sebe udělala oběť, které bylo ublíženo. Tou se cítí dodnes. Nikdy si se svým exmanželem nesedli a nepopovídali si o tom, co se stalo. Ona nechtěla. Bylo jí ublíženo a ona nenese žádnou vinu.

Žena C

Je už dlouho single a buď to se s tím smíří nebo ne. Berme v potaz variantu dvě. Chce s tím něco dělat. Ale jak na to. V životě už dosáhla všeho, co chtěla a má nároky, ze kterých nesleví. Vždy jde o nějaké „velice důležité“ hodnoty, které u svého budoucího partnera a otce svých dětí preferuje více, než je zdrávo. Jmenovitě: musí mít vysokoškolský titul (když ho mám já, tak on taky…přece nebudu s nějakým chlapem jen s maturitou nebo nedej bože s výučňákem!), musí být starší max. o pět let a mladší jen o 3 roky, chci jen Rakušáka, Němce atp. (lze dosadit prakticky kohokoliv, kdo jí může nabídnout víc než Čech), nesmí kouřit, musí sportovat, musí milovat psy (kočky atd.), nesmí mít psa (kočku atd.), musím vědět z jaké rodiny a sociální skupiny pochází, jakou má krevní skupinu (ANO i takové jsou) nebo jaké je znamení zvěrokruhu. Lze pokračovat prakticky do nekonečna.

Ona sama však má problém slevit z nároků svých, a tak se může stát (a bohužel se to i stává), že natrefí na úplného budižkničemu (nechci a asi ani nemůžu použít výraz ostřejšího kalibru) a pak se diví, že jí to nevyšlo. Blbý je, když v tom „vztahu“ jsou děti a princ na bílém koni odcválá za méně náročnou ženou…