Drama na chirurgii v Pelhřimově

To, že jsem Drama Queen o sobě vím, ale že mě bude následovat i můj malý syn? Tak to jsem opravdu nečekala. Smysl pro drama se šťastným koncem máme holt v rodině.

Začalo to asi takto…Na začátku listopadu jsem při rodinné procházce uklouzla na blátě. A to tak blbě, že jsem přepadla přes nárt a ten zůstal s hlasitým křupnutím pode mnou. „Můžeš vstát?“ ptá se ustaraně manžel a dětem zatrnul ve stejném okamžiku úsměv na rtech. „Asi jo,“ odpovídám a snažím se postavit. Zbytek procházky odpajdám, ale slovy mého muže „Když můžeš chodit, tak to zlomený nemáš,“ si hraju na hrdinku. Večer to mám nateklý a mažu si to gelem na pohmožděniny a do toho ještě přikládám octové zábaly. „Nechceš mě odvézt na rentgen?“ táži se svého muže druhý den. „Co blbneš? Všude je spousta lidí a covid.“ Aha, tak ty mě asi teda neodvezeš, říkám si v duchu. Třetí den už vyhrožuji tím, že si zavolám sanitku, protože kdybych se dopravila sama a dali mi sádru, tak nevím, jak se dostanu domů…No, jo, jenomže se mi zase nechce otravovat zdravotníky „hloupým“ převozem na chirurgii.

Výsledkem bylo, že jsem střídavě pajdala a rozcházela evidentně nezdravou nohu, která chtěla dát do cajku. Pořád jsem tajně doufala, že se mi to zahojí, stejně jako v mých osmi letech, když jsem spadla ze sedmi metrového ořechu. Nezahojilo. Po bezesných nocích, kdy mi v noze střídavě škubalo, řezalo a píchalo, jsem se jednoho dne rozhodla, že se vydám i se synem (bohužel nedisponujeme možností hlídání a babičku na Moravě nebudu zneužívat pořád…přeci jen to sedmihodinové cestování k nám není zrovna eňo ňůňo) na chirurgii sama.

To už ale uplynul měsíc. Pan doktor se na mě podíval a zcela nestranně mi řekl: „A co jako chcete, abych Vám s tím teď po měsíci udělal? To musíte přijít hned.“ Já takticky držela jazyk za zuby a v duchu proklínala manželův falešný optimismus a jeho celoživotní problém váhavost s nerozhodností v jednom. „Pošlu Vás na rentgen a pak se domluvíme.“ odvětil a já mu poděkovala, že mě neposlal někam.

Celou tu dobu mi dělal úžasného sparing partnera můj malý synek. Poté, co jsme dorazili na RTG, jsem za sebou automaticky zamkla dveře, aby se do kabinky nedostal někdo cizí (letité zkušenosti s ukradenými věcmi přímo z šatny, mě nutí být ostražitá). „Počkej tady na maminku, já hned přijdu,“ informuji Josífka, který byl zaměřen na hru s otáčivou židlí. Jedna ze sestřiček se nabízí, že na něj dohlédne a já odchází druhými dveřmi do sálu. Po zrentgenování mého chodidla jsem vyrazila směrem kabinka. Ale co to? Nejde otevřít. Sakra, ještě aby se tam malej zamknul! No jasně že jo! A drama bylo na světě. Naštěstí byly všechny zdravotnice všudypřítomné a hned se jaly situaci řešit. Přivolaný pán s příslušným vercajkem byl na místě skoro hned stejně tak i jeho asistent. Během této vypjaté chvíle stíhal zbylý personál rentgenovat dál. Empatie, lidskost a solidarita s matkou, která byla na pokraji zhroucení (co si budeme povídat, ono s tím respirátorem se nedá ani pořádně brečet), byla neuvěřitelná. Na střídačku se všichni pokoušeli uklidňovat mě a synka. Dramatické chvilky si přichystali i pánové s nářadím. „Jak to uděláme Pavle?“ „Nevím Petře, ale je to zamčené.“ „Hm, tak to je ta nejhorší varianta.“ „Co teď?“ Tak v téhle chvíli jsem už chtěla vykopnout dveře, abych urychlila pochodové myšlenky naproti stojících parťáků. Ale raději jsem non stop uklidňovala dítě omletou frází „Maminka je tady a pán s vrtačkou, který tě vysvobodí, taky.“

Po otevření dveří už chyběl jen potlesk, tak jako se sluší a patří ve správném americkém dojáku. My Češi jsme rádi za poděkování, vděk a úctu. Vám všem, kteří jste se na tomto dramatickém okamžiku podíleli, ještě jednou VELKÝ DÍK! Byli jste ÚŽASNÍ.

Poté jsem utěšila a oblékla svého vysvlečeného syna (ano, v kabince se sám od sebe svlékl) a odpajdala za panem doktorem pro verdikt ohledně mé nohy. Ten byl samozřejmě neoptimistický. „Zlomené to není, ale máte zpřetrhané vazy a po tom měsíci už i špatně zhojené. Napíšu Vám magnet a doporučují chodit plavat.“ Magnet? To zní jako z X-Menů! Třeba se ze mě ještě stane Magneto.

Poučení je jasné. Nehrát si na hrdiny. Těmi je někdo úplně jiný a já jim ještě jednou MOC děkuji.