Jak jsem se seznámila se svým panem Božským díky nenáviděným Velikonocím, gepardímu korzetu a rumba koulím.
Deset let jsme se s Evkou znaly a ona ke mně jezdila s železnou pravidelností na hody a další akce během roku. Já k ní nikdy. Ten osudový rok jsem se opět chtěla vyhnout nenáviděným Velikonocím a napadlo mě se zeptat Evíka, co bude dělat. Ona jako vždy s dobrou náladou odpověděla, že letos bude s klukama hrát velikonoční zábavu v jedné partyzánské obci (kluci = kapela, ve které zpívala) a jestli nechci přijet. Konečně bych poznala její rodinu a strávila mnou nenáviděné období způsobem, na který nezapomenu. Měla pravdu. Toto byly ty nejbáječnější Velikonoce v mém životě. Dostala jsem totiž nadílku, kterou jen tak nikdo nedostane…
V pátek jsem přijela rovnou z práce a plán byl jasný. Večer seznámení s její rodinou. V sobotu farmářské trhy na nedalekém zámku a navečer odjezd na zábavu. Přeskočím rovnou k inkriminovanému sobotnímu večeru.
Po příjezdu na domluvené místo, řádně vytuněná jako kdyby se šlo na pařbu roku, a ne na vesnickou zábavu, jsem se seznámila z klukama. Sympaťáci už od pohledu. Nebylo pochyb, že večer bude divoký, stejně jako gepardí vzor na mém korzetu. Už můj příchod byl ve znamení slibného průběhu následujících několika protančených a prozpívaných hodin. „Tak ty jsi holka z Moravy, jo?“ ptá se bubeník a pokračuje „Hmm, to je víno, tanec a zpěv, že?“ „Jojo, a pro mě červené s kolou,“ dodám s úsměvem. „No fuj!“ ozve se velice charismatický hlas někde v pozadí. Na ten se zaměřím, protože mně se přece neoponuje.
Akce je to vydařená a v jejím průběhu je vidět snad úplně všechno, co si pod vesnickou zábavou lze představit. Připadám si světově a můj hlas určitě nezní falešně když zpívám Mexiko od Tří sester a hnětu své rumba koule naprosto mistrovskými chvaty. Evík mě pozvala na pódium, abych si taky zablbla. A to já umím…Sombrero odhazuji v dál a připadám si jako bohyně. Řádím jako utržená ze řetězu, a to i bez posilnění alkoholem. Po půlnoci je vrcholem skladba Sokolíci, která málem zbourá kulturák. Neznalá situace jsem tak tak unikla potomkům partyzánů, kteří řádili na stolech nebo přímo s kapelou jako diví. Pár statných mužů to posléze zalomilo na zemi pod pódiem nebo rovnou na něm. Pohled k nezaplacení. Neuvěřitelné, asi jako zplihlé vlasy na mé hlavě a charisma kráčející kdo ví kam. Chci spát a prchnout z místa činu co nejrychleji, protože si připadám tuctově a absolutně NEsexy. Pošlu pár pohledů na nesměle vyhlížejícího Pana Smělého a odcházím.
Běžím ze schodů a sotva dobíhám Evíka, slyším ten nejvíc rajcovní mužský hlas v mém životě. „A rozloučení nebude?“ Zastavím se, ohlédnu se po něm a nechávám se jím obejmout. Pohled do očí, polibek a rozloučení se slovy „Jsi skvělá ženská“ mi podlamuje kolena a já poprvé v životě nemám slov. Stačím jen zaregistrovat spadlou bradu mé souputnice uplynulým večerem a s totálně zamotanou hlavou odcházím a blekotám něco ve smyslu, že to byl skvělý večer a on že je taky skvělý. No trapas! Já taková suverénka…
Připadala jsem si jako ve snu nebo jako v nějakém americkém cajdáku. To be continued… taky bylo a trvá dodnes.
Díky!
