Mám styl Čendy, Žena točí globusem a Mildův záklon. Tak tohle byla fakt hodně povedená pracovní cesta do Itálie!
Mám štěstí, že po letech dělám práci, která mě baví a neskutečně naplňuje. Navíc v průmyslovém odvětví, které mě fascinuje odjakživa. A jako bonus mám skvělé kolegyně a kolegy. Ano, pár nešťastníků, kteří mi občas znepříjemní den se v kolektivu také najde. Jejich negativní pohled na život a na svět neovlivním a snažím se jít dál… ono se mi vždycky vyplatilo jít dál…počkat si. Vždycky TO pravé přijde v ten správný čas.
„Tak co, jak se těšíš na tu pracovní cestu?“ ptají se mě všichni kolem. „Hmm, popravdě nevím, co říct…nevím co od toho očekávat,“ to je má univerzální odpověď. Ranní vstávání a sraz ve sklárně dávám celkem v pohodě. Před nástupem se však posádka Renaultu Trafic neubrání útoku ega jedné z kolegyň. Připadám si jako na školním výletě, kdy chtěli všichni sedět tzv. na pětce. Jedeeem!
Počáteční křečovitost spolucestujících prolomí až automix prvního z řidičů. Kájova pecka Mám styl Čendy vykouzlí úsměv každému, protože „je to pikantní,“ jak zpívá Gott. Později se tato písnička stane nekorunovanou hymnou našeho zájezdu do Milána. Cesta ubíhá celkem rychle a na hranicích Rakouska a Itálie dochází k výměně řidičů a nezbytnému selfíčku s panoramaty velehor za zády. Vše zpestřuje, v mém případě, první letošní zmrzlina. Je tu totiž o 10 stupňů víc než u nás. Autem se line Bee Gees a já si pro sebe říkám:“You should be dancing again“ a ne jenom „Stayin´ alive.“
Na Fieře v Miláně máme v pondělí za úkol dát do pucu náš stánek, který po shlédnutí těch ostatních považuji za hodný TOP 3 na výstavě. Já se starám o pozadí (čti zázemí) a jsem nekorunovanou Starbucks Lady, která i z obyčejného kávovaru vykouzlí Flat White nebo Cappuccino (to mě naučila naše agentka pro Itálii). Nejvíc se však kávovar zapotil u prsa (čti espresso) nebo u dvojitého prsa (čti dvojité espresso). Při této práci totiž člověk poznal i různé světové zvyky. Tak např. agenti z Indie v žádném případ nechtěli pít pramenitou vodu ze Šumavy z nápojového automatu jako my ostatní, ale jen balenou v petkách. Tento „styl Čendy,“ jak jsme familiárně nazývaly všechny podivnosti a absurdity během pobytu, nám zásadně pohnul se zásobami pro hosty a naší vizí o sustainability (udržitelnost) firmy.
Při servírování kávy klientům, když jsem zrovna neměla schůzky nebo netlumočila, jsem si všimla našeho PR týmu. Kluci z vývoje se totiž v jednu chvíli začali pochechtávat a mrkali směrem k Mildovi z PR. Když jsem si vyměnila pozici u pultíku s našimi novinkami, ptám se Míry: “Co se dělo? Byl tam snad někdo důležitej k vidění nebo známej a já ho prošvihla?“ „Ha, spíš si Milda hrál na porotce Muže roku. Ten jeho zápal a záklon při sledování zadků kolemjdoucích Italů je nepřehlédnutelný,“ směje se Míra a Dáda ze sebe zděšeně vyrazí: „Ježíši, to se mu musí říct, dívej, jak je strašně nápadnej!“ a Míra s vtipem sobě vlastním kontruje: „To neřeš. Říkej si třeba, že kontroluje podstavce.“ Vyprskli jsme smíchy a já se raději odklidila přerovnávat sušenky, cukříky a mlíčka do zázemí.
Každý večer jsem byla ráda, když se po úklidu stánku jelo na hotel a než jsem pořešila svou agendu na počítači, bylo 23:30. Dřív spát se mi podařilo jen poslední den před odjezdem. Stihli jsme však i pobýt u Lago di Como a byli na firemní večeři „U piráta“, kde nám provozní Mirella dala ochutnat tradiční místní kuchyně a musím říct, že to pro mě bylo zatím to nejlepší z Itálie, co se gastronomie týče. Roli definitivně hrálo i to, že je Lombardie na severu, tudíž se podávají mimo jiné tzv. zahřívací jídla.
Den za dnem jsme se obohacovali o nové a nové informace. Někteří si oprášili nejen znalosti o našich kolekcích, ale i třeba zeměpisné znalosti, to když na stánek přišel klient z Reunionu. Jiní měli možnost pokecat s člověkem který zná Dietera Ramse (jedna z nejvýraznějších osobností designu v současnosti) a tak by šlo pokračovat dál a dál.
Pátek se nezadržitelně blížil a u některých stoupala nervozita a vytvářeli zbytečně nezdravé prostředí, což se sem opravdu nehodilo. Žena sice občas točí globusem, ale měla by vědět kdy tzv. držet hubu a krok. Pokud je člověk součástí týmu, je třeba hrát fair play a být týmový hráč a ne sólista Národního divadla. Jen tým, který je v pohodě a dělá svou práci rád bez bossingu, může podat ten nejlepší výkon.
Dobrým řešením se jevilo rozhodnutí vedení poslat první část týmu o pár dní dříve domů. Ta pohoda, která panovala v následujících dnech, byla nepopsatelná. K dokonalosti chyběla snad jen polštářová bitva v pokoji u Dády, která osiřela, protože její spolubydlící odjely dřív.
Co dodat závěrem? Až Vám nebude do zpěvu nebo do tance, víte, co si pustit. Já si před chvíli aktualizovala svůj osobní automix, abych cestou do práce nezapomněla, že nejenom dobré pracovní podmínky, ale i skvělí kolegové vám vykouzlí úsměv na tváři, i když vás čeká náročný pracovní den.
