Světy plné omylů, nálezů a ztrát...

 Já, článek tento,vznikl jsem z popudu osoby, která napsala,že autorce překvapení v životě rozhodně nechybí. Díky ti za můj zrod ! 

Prsty pobíhají po klávesnici, aby tvořily Slova. Aby zhmotnily myšlenky, které nechtějí opustit prostor mozkový, jen aby se vypařily v nenávratnu. Chtějí být zaznamenány - pro minulé i pro budoucí časy, pro ty, které mi v mém životě přinesly řadu omylů, nedorozumění a ztrát.

Když malé dítě sáhne na horkou troubu a spálí se, obyčejně se z tohoto poučí, a více se k troubě jíž nepřibližuje. A já, dospělá a zároveň dítě - sahám znovu a znovu. Otázkou zůstává, zda z těch spálených dětských pacek ještě něco zbývá. Odpovědí budiž to, že i pahýl je pořád ruka.

Smutné je to, že to reálné dítě dělá věci z nerozumu. To mé, má rozumu až moc. To dítě je totiž zároveň ženou i dívkou, bojovnicí i stagnatistkou, optimistkou i pesimistkou, naivkou i uvědomělou. To díte je vším. Je každým a nikým. Je samo sebou, musí. Ty jiné "JÁ" už jsou totiž zabrané. 

Z té veselejší stránky to dítě potkává na písečku další děti. K těm sympatičtějším z nich to dítě sedne, a začne si hrát. Hraje si a hraje. S některými na schovku. S některými staví bábovičky. S některými dokonce začne stavět hrad. 

Až je ten hrad postavený, dítě je spokojené.A občas to druhé hrad zboří. A můžou začít odznova.

Může to připadat rozpolcené. Jak poznám, že se ozývá Ta dospělost, že už za mě nemluví to dítě ?

Děti totiž neumí lhát.

Neřeklo by : To nevadí. Když mu to vadí.

Neřeklo by : Je mi to jedno. Když není. 

Neřeklo by : Jsi kamarád. Když není.

Naopak by řeklo - Mám tě rád. Když tomu tak je.