Střepy z bot

Z môjho uhlu pohľadu, keď nič nehovoríš o nás pochybuješ. Vtedy najviac chcem aby si sa mi pozrel do očí, ale ty odbočíš. Žerú ťa pochybnosti, zdám sa ti nebezpečná, bojíš sa že budem večná. Tak ako, ako to je, a čo z toho sú len moje paranoje? (Text-Katarzía)

"Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat.."

"???"

"Měla jsi vůbec někdy "normální vztah?"

"Definuj mi slovo normální prosímtě. To nějak není v mém slovníku."

"Takže neměla."

"Ne."

Očima hypnotizuju telefon. Tak už napiš, napiš...prosím, prosím, já už budu hodná holka, a nebudu po večerech vymetat bary, ani se posmívat ošklivým dětem....uuuffff, esemeska. Ne, ne, to je Markéta, dopr*ele. Tak třeba nemá čas. Nemá baterku. Rozbil se mu ajfoun, a nemá signál. Tyvoe, to je blb, mažu ho. Anebo ne. Sakra, kde jsem nechala ten lístek od šaliny s číslem? .....

A dost, konec. Tečka. Uděláme velkou tlustou čáru a začneme odznova. 

Stáli oba nad pomalu se rozsvěcujícím se Brnem. Ona měla růžové tváře, a on nevěděl co s rukama. Do kapes? Za ruku? Neee..to je přece trapný, neasi. Koukali na sebe, a viděli to, co tvoří toho druhého. Četli si navzájem ve tvářích všechno, co si měli předat. Krásu, touhu, lásku. Chtěli si toho tolik říct, a ani jeden nedokázal otevřít pusu. Byli dětmi, které už víc než dvacetkrát dostaly dort. 

Happyend? Ne. Nepřipadala si dost krásná a on nevěděl, že to není jeho chyba. Myslel si, že pro ni není dost dobrý. Vždyť je přece nádherná....

Zahloubáním nad vlastními chybami,zapomněli být těmi dětmi. Porouchaní z životních zklamání, zmasírování photoshopovými modelkami a mediálním tlakem rádobydokonalosti. Zapoměli cítit, vnímat, a hlavně mluvit. 

Mám tě rád. Miluji tě. Neodcházej.....Jednoduché?

Jak kdy.