Sny, přání a touhy....Kde jsme je ztratili ?

Životním cílem každého člověka je splnit si své snění. Svá přání, touhy, ideály. Já se ptám, kde jsme na své cestě životem tento popud ztratili.

Život by byl příliš jednotvárný, kdybychom neměli cíl. Kdybychom neměli něco, co nás žene kupředu. V každém období života je to něco jiného. Když jsme byli děti předškolního věku, pro mnohé z nás bylo cílem jít do školy, vzdělávat se, poznávat lidi, učit se životu. V období pubescence přišel okamžik, kdy jsme si za cíl určili najít si svého životního partnera, vdát či oženit se, mít děti, dodělat školu. A možná taky cestovat. Poznávat nové země, nové osobnosti, nové osudy. A teď , když jsme dospělí, si mnozí z nás uvědomují, že se spousty svých cílů a ideálů - vzdali.

Přišla realita - dodělali jsme školy, nastoupili do zaměstnání. Vzali si hypotéky, někteří jen pronájmy, mobilní telefony s paušálem, někteří si pořídili děti. A teď žijeme ze dne na den. Jako své drobné radosti vnímáme částky, které se nám objevují na bankovních účtech, shozená kila při hodinách a hodinách strávených v posilovně, úspěšně absolvované zkoušky na vysokých školách. Pochvaly od zaměstnavatelů, to, že nám partneři "nezahýbají", že nás přátelé respektují. Že naše děti prospívají, že se nám vyhýbají nemoce. A takdále.

Před pár lety, přišel okamžik, kdy jsem já sama podnikla Cestu. Dlouhou, něčekanou, plnou příslibů. A ony přísliby se naplnily. Ve věku, kdy většina dívek začíná chodit na první diskotéky, jsem odjela 4500 km od místa, které jsem považovala za svůj domov. Tahle cesta, naprosto změnila moje myšlení, mé Já. Dodnes si vzpomínám na euforii, kdy jsem stála v noci na pláži, vnímala jen rozvířené moře, vzduch plný příslibů, a očekávání dalších dní.

Dodnes si také pamatuji okamžik, kdy jsem po měsíci stráveném v novém Světě, seděla na sportovní tašce plné oblečení, a bez dokladů, bez mobilního telefonu a bez peněz, nevěděla, kam půjdu večer spát. Tato zkušenost mi v hlavě ukotvila myšlenku, že je vše pouze relativní.

Naše bytí a nebytí ovlivňují peníze. Ať chceme, či ne, provázejí nás všude. Vše se točí kolem otázky lidského štěstí. A otázkou zůstává, zda člověk, který je na ulici, je méně štastný, než ten, který kolem něj profrčí ve zbrusu novém Bentleym. A další otázkou, zda nám řádné vzdělání toto "štěstí" zajistí.

Kdysi, kdysi jsem měla sen. Sen projet svět. Poznat toho mnohem víc, než po mě má mysl žádá. Poznat nové vůně, nové chutě, nové pocity, nové lásky. A jednoho krásného dne si nemuset říct, že vše byla jen pouhá iluze. Dnes sedím, svázána malichernostmi, a sním o tom, že budu jednou tak silná, vzdát se jich, a budu si žít po svém. Cítím, že to bude brzy.

A vám všem, kteří toto čtete, ze srdce přeji, aby jste našli sílu svůj sen žít, prožít...a milovat se za to, že jste tu sílu v sobě našli.

Vždyt jsme tady jen jednou...