Nezbývá, než brát věci a lidi, tak jak leží a běží. Někdy je to dobrý, někdy je to míň dobrý, někdy je to vcelku na-pi-ka-ču. Teď zrovna by se mohlo zdát že je to blbý, ale ono je to vlastně dobrý. Proč ? Protože občas to tak je.
Všechno se mi mění. Barvy. Lidi. Místa. Život. Tělo. Nic nezůstává stejné. Moje mysl pluje vesmírem rychleji, než by chtěla. Láska není věcná. A vlastně jakoby je. Jsem poloviční a přitom plná. Kdy udělám ten krok? Za den? Za rok? Kdy konečně budu já? Sama za sebe, s naprostou volností, a neuzavřeným kruhem mysli, která mě vede do životů jiných? A stane se tak vůbec někdy? Kdoví.
Včera jsi to byl ty. Dnes je tu někdo jiný. Létám ne jako motýl.. vlastně ano, tak trochu jako motýl. Ale ne babočka admirál. Jako noční motýl, který třepe křídly, a přitom vlastně ani neví kam míří. Ví jen, že je to za světlem. Ale stejně jako můra za oknem, i já vidím, že ty světla občas prostě zhasínají. Zhasnou. A nejsou. Znenadání, a rychleji než stihnu mávnout křídly. Jedinou útěchou budiž mi, že můj život není jednodenní. A že jsem se nenarodila proto, abych byla krásná. Otázkou zůstává proč. Ale myslím, že na to ještě tak nějak přijdu.
Jsem tu a tady, a jediné co můžu s naprostou jistotou říct, je to, že vesmír má nějaký plán. Má ho se mnou, má ho s tebou.. má ho s námi všemi. A já jsem byla obdařena darem. Darem, který má mnoho z nás, ale málo z nás ho umí opravdu využít. Já ten dar cítím, vnímám. A vím, že přijde den, kdy jej využiju naplno.
"Z mojho úhlu pohladu, keď nič nehovoríš, o nás pochybuješ...." to už tak bývá. Ale já to vidím tak trochu jinak. Když nic neříkáš, je to v pořádku. Je to proto, že není potřeba slov. Pozorovali jsme spolu hvězdy.. vzpomínáš? Ne. Nevzpomínáš. Protože vím, že na to taky nikdy nezapomeneš. Stejně jako já.
Už je to dávno, dalo by se říct. Už je to chvíle, kdy mě tvoje paže objímaly, tak, jako žádné předtím. Ale co je čas v našem měřítku? Co je prostor? Nic. Nic, jako jsem já. Jako jsi ty. Neznamená to vůbec nic, co by bylo neměnné. Že je mezi námi x tisíců kilometrů? Aťsi. Jsme děti vesmíru, slunce, větru. Hvězdy jsou našim světlem, zem je naší postelí a každý pocit je naší přikrývkou. Jsme tu, abychom rozdávali lásku. Učili sebe, a svět kolem sebe. A ukázali světu, že nejsme tou poslední jednotkou, na které záleží.
