Sami sobě obrazem, sami sobě větrem

Není neviditelná. Není vlastně ani neuchopitelná, je tady. Mezi námi. Energie, která nás nechce nechat přestat doufat. Energie, která si nás oba najde, pokud bude chtít. 

Stála tam. V mezeře mezi dvěma obrazy. Obrazy, které zdálky blikaly a vlastně byly i trochu cítit po práci UMPRUMu. Když jsem přišel blíž, byla to pravda. Ale já už stejně nedokázal vnímat. Nedokázal jsem totiž vlastně ani dejchat. 

Něco mi přimrazilo nohy k podlaze. Zdálo se, že pokud udělám jediný krok, malinký pohyb - ona se rozplyne. Přitom nebyla křehká-naopak. Vůbec jsem ji neznal, ale už jen z toho, co vyzařoval její postoj, jsem tak trochu cítil, že je to silná bytost. Pravda, možná...možná je trochu křehká. Ale jen trochu. Někde uvnitř. Protože to, na co se dívá, není obraz. Koukala někam, kam jsem neviděl. A kam asi neviděl nikdo jiný než ona. 

Nemusím ji vlastně ani oslovit.  Máme dohodu. Je tichá, všeříkající. Nechme sami sebe mluvit za nás. Dobře, jak? Beze slov. Bez zbytečných okázalostí. Víno, prostředí. Možná později. To, co uvidíme, bude jen to, kdo doopravdy jsme. Je to jisté? Kdoví? Kdo dokáže vlastně říct kdo "doopravdy" jsme?

Jedno je jisté. Jednou jsme byli děti. 

Pojďme si tedy hrát.

Tam, kde jsme nikdy nepřestali dětmi být.