Rozhovory I. aneb virtuální světy

 Ať chceme, nebo nechceme, jsme otroky vlastních hříchů. Víme, co nechceme, ale zároveň nedokážeme pojmenovat to, co chceme. A tak stále znova zrazujeme sami sebe se slovy omluvy, které neslyší nikdo jiný, než naše vlastní uši. 

Častěji než kdykoliv předtím moji mysl ovládá představa toho, jaké by to bylo, kdyby si lidi přestali lhát. Alespoň na chvíli se naučili podívat se pravdě do očí, ať je jakkoliv nepříjemná a skličující .Myslíte si, že by to bylo krásné? Ono jakoby bylo, ale jedině v případě, že by se to dělo kolem vás. Ne ve vás.

Nespokojenost v práci ? Nojo. Šéf je hňup a tak nějak mě to celý nebaví, vždyť mám přece bakaláře, žejo, tak nebudu tady kancelářská krysa za pár šlupek...ale když ta dovolená stála takovej balík, a co by na to řekly holky, kdybych náhodou musela na pracák...Zkřivené pohledy do zrcadla, a tak ještě tady zatáhneme břicho, ty vole, já mám vrásky, a ty šediny, no masakr. Zavolám kámošce, i když vím, že ta před tím zrcadlem nejspíš taky stojí, sebereme se, pojedeme do salonu krásy, nějaký ty masáže, šopování ve Vaňkovce, bouchneme si tam nějaký to předražený kafe, hlavně to nazvat správně žejo - slečnooooo, jedno espresóóó, arabiku, jo? Se sójovým mlíčkem, no samozřejmě, nejsem přece žádná lonťáčká bič neasi, nevidíš ten nákup z Majfůdmarketu? Jo, a věřila bys tomu, že Andrea dělá ve svém volnu dobrovolnickou práci? No trapas vole, a chodí do sekáčů a nalívat bezďákům polívku, jí už dočista hráblo. 

No a co ten tvůj? Ale jó, dobrý to víš. Moc nekalí, nosí domů love...a víš jak, máme spolu psa a hypotéku, nějaký půjčky, znáš to..a co bych dělala bez jeho auta. Ještě abych jezdila šalinou ne? No hrabe ti? Aha, no jasný, já to mám podobně. Koupili jsme si teďka psa víšco. Co sme zasnoubení, tak sem se začla bavit o dítěti, no ale.. Jako, děti nechce, páč kariéra a víš jak, tchýně říkala, že v dnešní době je děcko přepych, a já s ní jakoby souhlasím, a navíc, víš jak bych vypadala ? Takže místo děcka pojedete do toho Thajska jo? No neasi, a koupíme si novou vanu, víš co...Jo na společný hrátky jo?mrk,mrk..no tak to nevím..hele,spíte spolu vůbec ještě? No, tak znáš to, nejsme spolu měsíc že..no tak spíte?? Noooo...tak jednou za čas se podaří, třeba o Vánocích to bylo pěkný, ani hned neusnul..Jo tak to znám. To máme podobně. Fakt jo? No. A není ti z toho smutno? Jakoby je, ale tak láska je zbytečný přepych, kterej si prej nemůžeme dovolit. 

Realita všedních dní. A to se ještě neptaly, kdy jim ten druhý naposledy řekl: Mám tě rád. 

To je prej zbytečný luxus, říkali.