Prostor k myšlenkám

Častokrát, a v poslední době čím dál častěji, si začínám uvědomovat kořen slova, který byl v této větě již dvakrát použit, mnohem silněji než dříve. Čas.

Mým úmyslem není jakási pokřivená "zpověď" nebo výkřiky do tmy typu : "Už jsem stará(je mi 23), teď je všechno jinak, už to není, co to bývalo...atd. Ani nepředpokládám, že by kohokoliv zajímal pofňukávání nad nynějším životním stylem a situací okolo, dle mého názoru je každý svého štěstí strůjce. Jen se v poslední době našla spousta podnětů, které mě donutily se v tom rozlétaném bytí a nebytí zastavit, a začít si čas opět pořádně užívat.

Zeptejte se sami sebe, kdy jste vlastně byli naposledy jen sami se sebou ? Sami se sebou, tím nemyslím ani prosezené hodiny u počítače, ani desetiminutová procházka od domu k tramvaji či do obchodu, ale kdy jste si na třeba hodinku, dvě, jen tak sedli, vypnuli, a dělali něco, co je Vaše. Co Vás baví. Kdy jste si třeba naposledy zahráli nějakou hru ? Kdy jste se zastavili a věci, které děláte automaticky, přestali dělat automaticky, a začali si je užívat ? 

Já sama koukám okolo sebe. Moje kamarádky a kamarádi se vdávají, mají děti. Ty děti rostou, a děti, co byli dětmi v době, kdy já dospívala, už přestávají být děti. Tam, kde bylo vždy pole, kde jsem si já jako dítě chodila hrát, stojí dům. A v něm další děti. A já se rozhodla, že se každý den alespoň na chvíli zastavím, abych se jednoho dne nedočkala okamžiku, kdy i mé děti přestanou být dětmi, a já ten okamžik nepostřehnu. A nevymlouvejte se na Čas. Ten je sice neúprosný, ale kdo chce, tak si ho najde. Je to tak snadné....