Princezna

Opřená o okno v autobuse, ty kráso, to Student Agency jede tak hrozně pomalu. Tak hrozně pomalu. A já očima postrkuju každej kandelábr. No tak jeď, tyvole. 

Teď už to není pravda. Dokud to pravda byla, žmoulala jsem tvoji fotku pod polštářem, v duchu si pořád dokola představovala ten tvůj úsměv, to, jak ses na mě koukal. Jahody na trhu byly jaksi červenější a vítr i v té naší republice foukal jako v Hollywoodu. Over and over again jsem si pouštěla tu "naši" písničku a měla sen. 

To už dávno není pravda. 

Vystupuju na Florenci a vím, že mě tam čekat nebudeš. Vždycky jsi tam stál, pamatuješ? Stál jsi tam, a smál ses tomu, jak se potácím s kufrem, jak jsem vytočená z otrávené dispečerky a klasického zpozdění. Pak jsi mě objal, vzal na čaj do Lucerny a všechno bylo najednou zase fajn. Easy.

"Nevím proč, ale když si na tebe vzpomenu, tak si říkám, že jsi asi princezna."

"Jo, jasně, aha. Princezna.(potáhnutí z cigarety, lok z vína)"

"Tak přece ne každá princezna musí bejt blonďatá blbka s kusem meteoritu mezi očima,žejo"

(prsk víno, pobryndaná košile, smích) 

"Okej, tak jsem princezna teda no."

"No to teda. Moje."

Tak já teda jdu, moc toho nevidím, dřív to bejval každej lístek a zvednutý hlavy nahoru. Vidíš to? Vidíš jak to město doopravdy vypadá?No jasně, žejo. Hele, tady jsou ty ožírací rybičky! Pojďme si sednout tady, tady jsem byla před sto lety po nehorázné kocce, a mají tady fakt super fresh.

No jo, maže se mi to, už ani nevím, jestli jdu po Národce nebo kde. Jdu tak nějak po čichu, cítím tě všude, jako symfonii Prahy- jako neviditelného průvodce po časech, kdy bylo všechno v naprostém pořádku. Někdo na mě mluví - klasika, bezďák žebrá na čučo, na, tady máš kilo, díky pěkně milostpaní, jasně, vzkaž nahoře ať mi to oplatí na dětech, čus. Na ničem jiném nezáleží. 

Cesta mi ubíhá pod nohama, motám se v ulicích jako v deliriu, takhle nějak to vypadá, když si dáš brko a vypiješ k tomu lahev levného vína na Náplavce, nojo, tam sme taky kdysi seděli. Smrdělo to tam po hipstrech, plavaly tam zdechlý kočky, a stejně to bylo boží. 

Zaslechnu zvuk, mě dobře povědomý. A najednou si uvědomím, proč jsem vlastně v Brně nastoupila na ten blbej Student, i když jsem měla být právě teď na poradě a vymýšlet naprosto geniální projekt, a proč mám vypnutej iPhone a nezajímá mě vůbec nic a nikdo. 

Chytnu první tramvaj, a neomylně zamířím na Mírák, tam, kde to vlastně kdysi všechno začalo. Kde jsi seděl na lavičce, v roztrhaných riflích a oprané flanelce, rozvaloval ses tam jako královna ze Sáby a už jen pohled na tebe vyvolával neomylný pocit svobody. 

Když vystoupím, už se smráká. Je krásný jarní večer, a mě tak nějak připadá, že jsi tady se mnou. Že teď vlastně nemám naprosto žádnej důvod k tý mokrý tváři a tomu, co mi škube oblastí srdeční. Je jen tady a teď a já naštěstí nalézám objekt svého zájmu osamělý a beze slov. 

Usedám ke klavíru, otevírám víko, a z pod mých prstů se line ta až nechutně známá melodie, náhle jsi vedle mě, zadkem mě odsouváš a přidáváš se ke hře dvou duší, tu píseň, kterou jsme si slíbili naučit spolu. Tu, která hrála vždy, když ses mi podíval do očí. 

https://www.youtube.com/watch?v=xQZ0AQHYgYI

"Slečno, proč pláčete? Nechcete kapesník?"

"Ne, to je v pořádku, já mám."

A vytáhnu jej z kapsy. Nebo teda..

No co, do parte se dá smrkat taky.