Nezapomenutelná

Nikdo neví, kudy povedou naše kroky. Ovšem jen v globálném pohledu. Svoji cestu si můžeme vybrat, ať jsme chudí nebo bohatí, šťastní nebo smutní. Ať jsme, kdo jsme, vždy můžeme zanechat pocit, který je nenahraditelný. 

Sedím na schodech které slibují nejkrásnější výhled na Prahu, který mi byl zatím umožněn. Vedle mě sedí člověk, který prošel cestami, v jehož stopách s největší pravděpodobností nikdy nepůjdu. Nemáme budoucnost, a vlastně ani pár dalších hodin.

Nejspíš bych v tuhle chvíli chtěla být někde jinde. V podstatě jsem i měla být. It should be. Stačilo pár písmen, pár holých vět a svět by vypadal úplně jinak. Ale teď je plný světel, plný sdílených slov a já vlastně děkuji za to, že jsem tu v tento moment mohla být. A ty písmena, ty napíšu teď za tebe. 

Dívám se na dům, který mohl být mojí budoucností. V tom domě se skrývá moje Pandořina skřínka, v tom domě umrzá všechna moje Popelčina představa o vysněné budoucnosti. Už se na něj nedívám se zhrzeností, spíš se vzpomínkou, ve které zbylo všechno krásné. A moje rozhodnutí je vlastně poprvé naprosto vědomé. 

Dlouhé roky jsem se snažila být tou nejkrásnější vzpomínkou, kterou můžu někomu dát. Ač chápu neuvědomění okolí v mém jednání, mým jediným nepřítelem je negace. Vím, chápu, někdy mě nemusíte úplně pochopit. Někdy se nemusíte cítit úplně komfortně, protože vás dusí potenciál moji lásky kterou vám nezištně dávám, a vy víte, že mi ji nedokážete ve stejné úměře vrátit. To je v pořádku. 

Já vlastně jenom chci, aby jste na mě nikdy nezapomněli. Abych vám dala ochutit, jak vlastně chutná láska. Láska přátelská, partnerská, a i taková, když prostě random potkáte člověka, který vám dokáže dát ty prchavé momenty pocitu, že na tomhle světě nejste sami a nikdy nebudete. Je mi vlastně jedno, zda mi ten pocit oplatíte. Docela mi stačí ten lesk v očích, který by měl každý člověk fasovat při narození. 

Topím se v přílivech pocitů a proplouvám v nejasných příslibech eventuelní krásy, která mi možná nikdy nebude plně přisouzena. My všichni jsme ztraceni v tom oceánu světa, na jenž jsme byli bez varování vyplivnuti a záleží na nás, zda ten oceán opustíme na pevné loďce a nebo budeme přežívat na ostrově obehnaném parazity, mezi než se neodvážíme vplout. 

Ovšem, důležitý moment nastává tehdy, kdy i přes všechny strachy odhodíme plavky a necháme se unášet vlnou, která nás provede přímo tam, kde naše bárka zakotví v tom přístavu, ve kterém naše srdce řekne "jsem doma".

Ať už je to kdekoliv.