Nahá II.

Zase odhalená, opět stojíc před zrcadlem. Jsou tu i slzy, ale ne ty, které smývají bolest a nechají odplouvat ponížení nebo zoufalství. Jsou to ty, které prostě jsou. Padají ze stejných očí, které viděly něco, o čem se nemluví. 

Vcházím do clubu. Vypadá jako vojenský kryt, jen s tím rozdílem, že jej neosidlují civilisté s křičícími dětmi v náručí a neschovávají se před smrtí. Oni naopak smrti koukají do očí se zvláštním potěšením. Nejen jí. Ale už se dokázali podívat do očí něčemu mnohem horšímu. Vlastnímu strachu. Studu. Potřebě být v davu, skrývat svoji vlastní identitu. I když, kdoví ? Stejně tak, jako já -náhodný, a přec dychtivý návštěvník schovávám svoji identitu v potřebě ocitat se v neočekávaných situacích a balancovat na hranici vlastních předsudků - nezaniká jejich niternost pod hromadou latexu a vysokých podpatků ? Kdoví. 

Stojím, a před očima se mi odehrává panoptikum, sestávající se ze známých i neznámých, směsice lidských pachů, smíchu, všude čpícího libida a chtíče, klasika, jen nezabalená do alobalu běžného vánočního večírku. Vedle mě usedá asi osmdesátilettý pán ve vysokých šněrovacích kozačkách, a za ruku/respektive za obojek-usazuje neidenitifikovatelnou bytost v masce, kterou koukají jen dvě hluboké oči. Usmívají se. Je tedy všechno v pořádku. 

Z mého pozorování mě vyruší gong, který láká návštěvníky k jednomu z vystoupení - nebo spíše ztělesnenému snu? Na pódium vystoupí dvě ženy - asi, protože jedna z nich skrývá svojí tvář maskou. Přivádí svoji přítelkyni, a začíná podivný tanec dvou těl - a spoustou provazů. Pro příznivce BDSM vlastně jen taková hračička, šlehačka na dezertu, který si účastníci umíchali dle svého gusta. Bondage. Svazování. 

Všichni hledí fascinováni předpokládanou bolestí slečny, kolem jejíhož těla se utahuje provaz, zařezává se do svalů a tvoří hluboké rýhy, které se pomalu mění v podlitiny. Ta však očividně bolest přijímá za svoji vlastní, je vidět, že si užívá momentu, poslouchá svoji paní. A ač se to zdá podivné, cítím z jejího počínání hluboký cit - nebo odevzdanost, každopádně opadá šedá clona představivosti, kterou způsobovalo nevědomí. A začínám přicházet na kloub možnosti víry v další formu lásky. Až do momentu,kdy se maskovaná koutkem pusy usměje. Vytáhne břitvu. A vlasy padají.....

Večer pokračuje v podobném duchu. Masky, řetězy, kůže. Spousta barev, cvočků, piercingů, kostýmů, světel, alkoholu, všemožných obrazů, které si mnozí z nás nedokáží představit ani v nejdivočejších snech. Mnozí z nás ne. Ale pro mnohé z nás je to realita všedních dní. 

Přijde vám to nechutné? Nemocné a zvrácené ? Mně už ne. Mně přijde mnohem víc zvrácená přetvářka všedních dní. Lži, ve které permanentně žijeme. A myslím,že už jim rozumím. 

Ona taková rána bičem bolí nejspíš mnohem míň než čekání na smsky, které nepřichází, než koukat na člověka, se kterým zažíváte krásné chvíle, v náručí někoho jiného. A stejně je to běžná realita, před kterou se přece nemůžeme kroutit bolestí, protože se to prostě nedělá. 

Přijde vám to povědomé? Já vím, že ano. Tak možná je konečně čas se začít stavět realitě čelem. Neslibovat věci, o kterých víte, že nikdy nepřijdou. A přestat křivit sami sebe. To by bylo krásné. 

Moc krásné.