A tak jsem nahá, no a co. Tak si tu stojím uprostřed Karláku, nahá jako mimino. Vlastně jakoby nejsem nahá pro kolemjdoucí, jsem nahá pro Tebe. Jen pro Tebe.
Objímám rukama kolena, a chce se mi řvát. Nad svoji neschopností mluvit, prostě jen vypouštět písmena z úst, na místa, kam by měla dopadnout. Dívám se na svoje nehty s oprýskaným lakem...prý colour of love. Červená. Leda hovno.
Zvuky ke mě doléhají jen ztěží, nějaké tramvaje, křik z blízkého Vietnamského krámu, kde s největší pravděpodobností chytili některého z asociálů při kráděži. Kousek ode mě značkuje místní bezďák popelnici, která se nejspíš v jeho mikrosvětě vyznačuje příznačnými dvěma nulami.
Naříkávají mě z toho, a onoho. Chováš se, děláš, lžeš sama sobě..jak to může někdo vědět, jestli lžu sama sobě ? Nejsi schopná tohle a nejsi schopná tohohle. Pranýř, bič. Slova lítají okolo stejně jako střepy, když v afektu prorazíš skleněnou desku pěstí. Cítíš bolest, neurčitou. Kdo jste, že se opovažujete soudit mé kroky ? Kdo jsem já, abych vám v tom bránila ? Zapaluju si cigaretu, pokaždé zapálenou s pocitem studu a ponížení, já přece kouřím, jen když piju. Jen když piju.
Zrak mi padne na lavičku, na které sedím. Zpola nedopitá (nebo poloplná?) láhev vína. Cigarety. Papírky. Spousta unudlaných kapesníků, které zakazují mi si říct, že se vlastně nic nestalo. Že tohle vlastně není, a zase bude dobře. Aha, stud musí pryč. Já vlastně piju.
Povědomé, viďte. To bude rozchod. Nějaký srdcebol, nenaplněná láska, podvod, zklamání, bolest. Všechno se zdá jednoduché,předvídatelné. Jako vždycky. Jako takový přechod pro chodce, prostě víte, že za chvíli přijde zelená. Zase mi kolem uší běhají ty věty. Ona je z takové rodiny. To se dalo čekat, přece. Vždyť ty přece víš co děláš špatně. Říkáš lidem moc věcí, a oni tě potom vnímají jako krávu, protože každý si v té záplavě řečí najde něco, co jej megamonstrózně sere, chápeš. Aha.
Nemáš vůli. Neumíš se socializovat. Neumíš se chovat k penězům. Neumíš milovat, jsi plytká. Tak tyvole, nebylo by jednodušší říct, že jsem prostě totálně na hovno existence, a roztrhat mi občanku ?
Asi ani ne. Podívám se na svoje roztržené šaty, speciálně koupené při příležitosti dnešního večera. Pod nohama se mi válí kniha. Nezvednu ji, protože vím, co je to za knihu. Je to Ona.
Smál ses, když jsem ti o ni povídala. Vysmíval ses, že jsem paní spisovatelka. Když jsi mě odtahoval od psaní, tancoval se mnou, líbal mě a pořád dokola ses smál, tak jsi nevěděl, co píšu. Nezajímalo tě to. Nechtěl jsi proniknout do mého světa, protože se ti líbilo to umělé, co jsme si kolem sebe vytvořili. Zdání krásy a dokonalosti. Byt na předměstí a bílé květináčky ? Jasně. Společné koupele, večeře, rána plná slin v koutku, předstíraných orgasmů, debat o nesmrtelnosti chrousta. Krásný no. Akorát to tak trochu nebyla pravda. Nebo vlastně byla. Ta tvoje. National Book Award. Ženy, muži. Pach lidských těl se mísí klasicky s parfémy světových značek. Úsměvy, úsměšky, hádky, úsečné pohledy. Polibky na tvář, ty odvážnější na ústa. Budeš od rtěnky, hahaha, to přece nevadí. Energie, kterou dokáže v člověku vyvolat jen výzva, soutěž. Chvíle ticha v sále. Kdo mohl tušit že získám americké občanství ? Ani já ne. Ani já. A už vůbec ne ty. Vůbec ne v době, kdy jsme měli ty květináčky. A to přišlo. Dvě slova, čtrnáct písmen. Moje jméno...
