Má láska má více tváří

Chtělo by se skoro říct- sejde z očí, sejde z mysli. Nerada používám klišé. Nerada opakuji slova, co už byly řečeny. Ze stejného důvodu nejsem tou, na kterou si vzpomeneš. Jsem tou, na kterou prostě nezapomeneš. 

Uvnitř, tam, kam vlastně nevidíme skoro ani my, se odehrává hra. Ta hra nemá žádná pravidla. Nemá vítěze, a nemá vlastně ani poražené. Je to tam někde, kde přestává existovat pravda. Ta, která mě nutí každý den se zvednout, a dělat něco, co vlastně dělat nechci, ale dělám to proto, že je to cesta k něčemu, čemu se říká sen. 

Každý den, každé nové ráno, kdy protřete ospalky z očí a pokračujete ve svém roky naučeném rituálu, každou sekundu, která se zdá být nekonečnou, protože vás čekají nikdy nekončící úkoly, šéf, který vás prostě nebaví a pak za svým psacím stolem sníte o momentech, kdy sedíte na pláži, popíjíte víno, a neexistuje nic víc, než vy, voda, moře a čas. Tohle je realita všedních dní, těch, kteří jste své sny degradovali na něco, co patří jen těm vyvoleným. 

Otázkou zůstává- kdo jsou ti vyvolení? Lidé, kteří se tak prostě narodili? Vaši spolužáci ze střední, kteří oblékali ty značkové kalhoty, které jste si nikdy nemohli dovolit? Ti, které sledujete na Instagramu, kteří se s božím požehnáním své selfie tyče vysrali na celý systém, který vám od narození říká, co máte dělat a jaké je vaše místo, a vysírají dennodeně s fotkama které vám nedají spát?

Ne. Jste to vy. 

Možná si říkáte- ano, ta koc je svobodná. Neví o čem mluví. Nemá děti, manžela, hypotéky, půjčky, telefony. Té se to říká. Ta si funguje. 

Malý omyl. Respektive velký. Ne, nemám děti. Ani hypotéky. Ani půjčky. Ale upřímně- na tohle všechno tak trochu sere bílej tesák. Prostě mám odvahu. Odvahu měnit věci. A odvahu měnit svět. 

Donedávna jsem si myslela, že moje místo je v tom najít něco. Najít nějakou díru na trhu, která zmení můj a váš svět. Otevřela jsem první Veggie tour v Eu. Díra do světa to nebyla. Ale možná bude. Každopádně mě to naučilo hodně. A to třeba to, nepodnikat s člověkěm, který v přesvědčení vidí peníze. To je prostě na hovno. 

Žiju v Německu. Na Syltu. Na ostrově kde krom tuleňů, krabů a ptáků kteří dávají dobrou noc není prostě nic. Nemám tu prostor se vzdělávát jinak než sama. A zkouším možnosti jak se zabavit jinak, než čekat na to, kdy si lidé z minulosti užijí tenhle mikrosvět se mnou. 

A jakoby ano, nemám tyhle věci, které vás všechny možná tíží, kvůli kterým nepodniknete cestu svého života. Mám ale taky blok. Mám blok takový, že jsem se zamilovala do člověka, který vlastně neexistuje. 

Zamilovala jsem se do své představy o něm. 

Je krásný, vzdělaný, muzikální, vegan. Prostě jakoby všechno v pořádku. 

Jen.. Tenhle člověk říká, že mě miluje. Možná ano. Ale právěže v té fiktivní realitě, kdy si myslí, že mě miluje. Přitom jsme oba spolupachatelé na tom obrovském zločinu, kterému se říká láska. 

Láska, která neexistuje.