Kdo jsi ty, kdo jsem já...

..ještě včera jsme tu stáli. Ty a já. Jen my dva. A ty ses vzdálil...Ne, tohle není pravda. I když..Co je vlastně pravda ? 

Má schránka bolí, pláče. Pláče proto, že si uvědomuje, že pro tebe možná není vůbec důležitá. Že ona imaginace perfektnosti není vlastně vůbec v pořádku. A že zase dělá tu léty ověřenou chybu - moc dává. 

Ona stála na nádvoří starobylého domu. Vítr foukal jako by se vlastně nic nedělo, jako by se nemělo vůbec stát to, co ji posune daleko, tak daleko, jak to nedokáže nikdo, kdo neumí cestovat mezi dimenzemi. Byl teplý letní večer a ono se to mělo stát. 

Ty jsi tam seděl, a v tu chvíli jsem vlastně vůbec ještě nevěděla, jak jsi krásný. Byl jsi běžná lidská bytost, jakých jsou miliony, tisíce, stovky. Jen taková bytost, která čeká na zpříjemnění času v neznámé zemi. A která vlastně taky vůbec neví, co ho čeká. 

Když se naše pohledy poprvé střetly....stále to nebylo jinak. Nelétaly hromy, blesky, zem se nezachvěla- všechno bylo jak má být. Stojíme tu, teď a tady, a pojďme si užít dnešní večer. 

Večer plný smíchu, bláznovin. Večer, kdy se směješ mojí angličtině. Kdy jediné, co má význam, je to, zda mají v pubu levný pivo. Kdy ještě necítím, že tě chci chytit, chytit za tu součást duše, která je pro mě něčím, co jsem vlastně ještě nikdy nepoznala. 

Hladina alkoholu stoupá, ale typická živočišnost se neděje. Nejsou tu letmé pohledy, přísliby, záchvěvy dobrodružství. Všechno je pořád v duchu enjoy the moment, ale já chci asi něco víc, tak tě zkouším. 

Najednou, i v tom blaženém nevědomí, zafunguje moje děvka. 

Ta děvka cítí, že je v tobě něco čistého, nevinného. A tak nějak, kdovíproč, to chce zničit. 

Pojďme ke mě domů, jakoby, zahlásí. A ty se nebráníš. Pro moji děvku je to znamení, že moje čáry fungují. že nejsi jiný. 

Když dorazíme ke mě, chci zničit to malé neznámé, které jsi mi doteď ukázal. Nastavím se do režimu děvy, a objímám tě kolem krku, chci víc. A v tu chvíli, v ten moment se stane něco, co bych nečekala v těch nejhorších snech. 

Ty mě zastavíš. 

Zastavíš mě, podíváš se mi do očí, a říkáš "Tohle ne, takhle tě nechci znát.." 

Já padám, padám hluboko do propasti, daleko od svého předpokladu. Vážně jsi to udělal? Vážně jsi mě odmítl? Jak se s tím mám teď srovnat? A jak mám vědět, že tohle celé není jen hra, kterou jsi mě nenaučil hrát? 

Stojíme proti sobě, já ponížená, pláču. Pláču ne proto, že jsi mě odmítl, ale proto, že si poprvé ve svém životě uvědomuji, že tohle nejsem já. Pláču proto, že jsi první muž na světě, který mi vlastně řekl, že to jde i jinak. Objímáš mě, a necháváš me v pláči usnout.. Poprvé si nejsem jistá ránem. 

Když se probouzím, pořád jsi tady. Jsi pořád svůj, a pořád mě máš rád. Neutíkáš, naopak - chytáš mě za ruku, a vedeš mě s sebou dál.

Když se loučíme, jsme jen my dva. Jsme tu spolu a cítíme vše, co kdy bylo a nebylo. Cítíme to, že naše cesta se musí rozejít. A kupodivu, za pár hodin se má zase sejít. 

A já nevím kdo jsi, vlastně nevím ani kdo jsem já a jak tohle všechno dopadne. 

Jediné co vím, je to, že tě miluji. 

Miluji tě proto, že jsi.