Jsem neviditelná.

Je lepší býti invisible. Je lepší býti neviditelným, protože v tu chvíli máte jistotu, že když vás někdo nevidí, tak vás opravdu nevidí. A ne ignoruje. 

Vždycky, když mě něco rozhodí, tak se opiju. Opiju se tak, že v danou chvíli dokážu na plná ústa promluvit sama k sobě, a nerozhazuji kolem sebe domněnkami hlava nehlava. Je to občas báječný stav, víte? Přiznat si pravdu. 

Občas si přeji být introvertem. Respektive, přeji si spíš to, abych některé věci dělala s rozmyslem. Stává se, že se kolem mne dějí situace, které nedokážu pochopit, a pak říkám věty jako: " Kdyby se to stalo mě, tak s tím člověkem okamžitě končím" nebo "Nechápu vlastně, jak mu tohle dokážeš odpustit."

Jenže co já vím? Co já vím o tom, co se v lidech děje, co zažívají za zavřenými dveřmi? Kdysi mi moje kamarádka řekla : "Nikdy neříkám lidem okolo, co se děje v mém vztahu.Protože to, co my dva zažíváme, je jen naše, a za prvé do toho nikomu nic není a za druhé - to stejně nikdo nepochopí." A já to čím dál víc chápu. 

Lidi dokážou rychle zapomínat. Spíš na to hezké. Na to špatné kdovíproč dokážou upínat svoji mysl roky. A občas si přeji, aby dotyčný pochopil, že i když jsem něco dokázala posrat, tak za tím byl vždycky ten nejlepší úmysl- a že jsem se fakt, ale fakt snažila. 

Tenhle článek věnuji  člověku, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že dokáže zasklít. Že se nedokáže postavit vůči tomu, co se v něm odehrává- a že dokáže i přeskočit svůj růžovej svět plnej krásnejch věcí. Přesně tomu, kterej za mnou nedokáže přijít a říct - " Hele holka, tos prostě posrala - a já už si s tebou nemám co říct."

Kterej radši dělá, že nevidí. Víš, jestli se tohle k tobě jednou dostane, tak ti vzkazuji:

Čas, který jsem strávila s tebou v kuse, byl čas, který jsem za posledních x let nestrávila s nikým kromě tebe.

Kvůli tomu, abych mohla trávit ten čas vedle tebe, jsem byla schopná nechat propadnout letenku, která normálně čítá běžnou českou výplatu. 

Jsi jediný člověk na tomhle světě, se kterým mě bavilo mlčet.

Měli jsme společný sen. A já jsem pro něj udělala první poslední, a ačkoliv to nevyšlo, pořád si stojím za tím, že jsem nemohla udělat víc.

A v podstatě, kdyby to bylo tak důležité i pro tebe, tak jsi doprdele toho mohl udělat víc i ty. 

Úplně naposledy: Díky ti za to, že jsem tě poznala. Naučil jsi mě věci, které by nejspíš nikdo jiný nezvládl. Díky tobě jsem tím kým jsem. A za to jsem ti vděčná. 

....ale stejně seš kokot. Pracuj na tom. 

Díky.

Lucie.