Rozdíl mezi realitou a sny? Není, neexistuje. Teda možná ano, ale rozhodně ne ve světě, kde jsem odevzdala své tělo, svoji duši a svoje já. Balancuju nad propastí vědomí a něčeho, co se ani nedá nazvat snem. Spíše Wonderlandem.
Kde jsi byl a kde jsem byla.. Kdoví ? Není to vlastně úplně jedno? V takových těch momentech, kdy sedím, a říkám si, že je vlastně obrovský paradox, že jsem tě potkala a nepotkala. V realitě žiješ, existuješ, dýcháš. Jsi krásná bytost, která svoji duši odevzdala tomu nejkrásnějšímu co může - umění. Měla jsem a mám to štěstí, že se naše duše setkaly a předaly si to, co si měly předat. Otázkou zůstává - pro mě v realitě neexistuješ, nejsi. Jsi někdo, koho jsem si vysnila. Koho ráda vidím takového, jak ho vidět chci. Nevím jaké máš zlozvyky. Nevím, jestli ty pocity, které k tobě chovám, se dotkly toho, co cítíš ty. A nevím vlastně ani to, jestli to chci vědět.
Jsem blázen? Možná jsem. Ale tak nějak cítím, že je to v pořádku. Jsem až takový blázen, že pro ten pocit tě budu následovat na konec světa. Jsem takový šílenec, že jsem schopná opustit vše, co jsem budovala po dlouhé měsíce, ne-li roky. Jen pro tvůj úsměv a pro to, že tě uvidím zářit štěstím.
Stejně jako krása, vyprchá z nás i život. Vyprchá z nás to, co nás dělá lidmi. My dva jsme se rozhodli svoji existenci na světě brát jako dar, který nás spojuje. Nebereme život jako samozřejmost. Nezajímají nás hmotné statky. Víme, že to, co je důležité, je očím neviditelné.
A to je ten důvod, proč moje srdce svírá ten pocit, že tě chci znát navěky. Chci vidět tvůj úsměv, i když bude bezzubý. Chci vědět, že jsi v pořádku a že se ti plní tvoje sny. Že stojíš před obrovskou halou plnou lidí, a víš, že tihle všichni přišli kvůli tobě. Kvůli tomu, že chceš předat alespoň trochu lásky, jen maličko toho pocitu, který tě žene kupředu. Který ti říká, že tohle všechno není zbytečné.
Víš, říkala jsem si, že když se znova uvidíme, tak to musí být dokonalé. Že vlastně budu hrát zase tu game dokonalé ženy. Která překvapí, udělá, zvládne, dokáže. Jenže, já vlastně nevím, jestli to tak chceš. Jestli tě spíš nebaví takové to moje já, které se bojí, když vidí porcelánovou panenku. Které ti udělá snídani do postele, a bude se vedle tebe probouzet s pocitem, že to nejlepší na světě ho právě potkalo.
Jen tím, že existuješ.
Jen tím, že ty jsi ty.
A že já jsem já.
And that's because bunny
We are infinite.
