Happiness inside me.

Máte také ty momenty ? Které vám ukazují, že když tu jednou sakra jste, máte bejt ? Já jo.   

Periodicky. 

Když mi byly čtyři, nalezla jsem svoji celoživotní vášeň. Knihy. Naučila jsem se číst. Ta radost, když mi můj děda řekl..."Jsi celá já. Víš kde je tvoje místo".

Když mi bylo necelých pět, narodil se mi brácha. Člověk, který zaručil, že rodinnou demenci nemusím zvládat sama. Díky za tebe. 

Když mi bylo šest, přistála jsem v základní školní docházce. A pro první tři roky neměla co dělat. Neměli mě co naučit. Když se spolužáci učili první písmena, já dočetla Robinsona. Potřetí. 

Když mi bylo sedm, poznala jsem Martinu. Člověka, který mi od první chvíle garantoval, že na tomhle světě nejsem, a NIKDY nebudu sama. Věřte, nevěřte, je to patnáct let od chvíle, kdy denně děkuji Bohu, za to, že jsem tehdá na Radhošti neměla ponožky.

Když mi bylo deset, moje babička za mnou přišla a řekla mi: "Lucie jsi jedinečná. Jsi osoba, kterou jednou změní svět. A když ne svět, změníš život spoustě lidem kolem sebe". A měla pravdu.

Když mi bylo dvanáct, dostala jsem možnost být konečně tím, kým jsem. Založila jsem první časopis na základní škole PodSkalkou, který funguje dodnes.

Když mi bylo patnáct, stalo se mi poprvé, že mi člověk řekl,že mě miluje. A to bylo krásné.

Když mi bylo osmnáct, stála jsem na pláži na Kypru, kam jsem vycestovala zhruba s dvaceti eurama v kapse. A v tu chvíli jsem věděla, že můžu cokoliv.

Když mi bylo dvacet, dostala jsem se na zpátky na střední školu. A poznala jsem člověka, který mě naučil, že v životě jsou cesty, které neprojde jen tak někdo. Posílil mě ve smyslu, jít dál.

Když mi bylo dvaadvacet, stála jsem před maturitní komisí, a velmi dobře jsem si uvědomovala tu cestu, kterou jsem sem musela ujít. Zaplatit si sama své vzdělání, jít si za svým. Ačkoliv to celkově byla- jak se říká "haluz"dostala jsem se až sem. Odmaturovala jsem za 6.

Když mi bylo dvacettři, dostala jsem možnost být hlavním dramaturgem Youth4Youth. Pro někoho sranda. Pro mě nádherný okamžik, kdy zbytek týmu přišel a řekl: "Gratulujeme. Byl to výborný ročník. Nevěřili jsme ti".

Ten moment po veškeré té práci, kdy jsem stála na pódiu a všichni gratulovali za skvělou módní přehlídku. Nelze popsat. 

V témže roce jsem měla možnost spolupracovat s Davidem Lichtagem, který nevědomky posunul můj pohled na art a na svět celkově. Díky za to. Vytvořili jsme společnými silami video, které pohlo nejedním srdcem.

Pak se přehoupl rok dvacetčtyři. A tady to všechno začalo.

Kdy jsem se přestěhovala do Švýcarska. Ačkoliv začátky byly hodně těžké, dnes už to vím.

Nezáleží na tom, co máte za sebou.

Záleží na tom, co cítíte TEĎ.

V tuhle chvíli.

Já cítím že tenhle příběh není u konce a nebude ještě dlouho. 

A doufám, že to někdo cítí stejně.

Jako já.