Dívka která asi spadla z nebe

Večerní Praha. Může být vlastně něco víc prvoplánovaného? Prostě jdeš,a nečekáš duhové setkání s lidmi kteří budou tvořit tvoji budoucnost. Čekáš špínu, bezdomovce a docela bullshit. A pak se objeví žena, která to všechno změní.

Jdu setmělou ulicí a vlastně si tak nějak myslím svoje.Předpokládám, že moje cesta domů bude dlážděna hromadou lidí, kteří neměli to štěstí. Ne že by neměli to štěstí v rodině, financích nebo čemkoliv jiném. Prostě jen neměli štěstí na to přijít. Na to, co je jejich místo na světě.

Do uší mi zní písně lidí, kteří v životě dokázali najít svoji cestu. Spousta z nich žila v nedostatku. V takovém, kdy náš týden před výplatou vypadá jako příběh medvíka Pů.

Jdu ze setkání s příjemnou společností, která svoje bytí staví na základech toho, co by sami v životě chtěli být. Seděli jsme tam, kde se setkávají lidé žijící v Praze. Tam, kde můžete na chvíli zapomenout, že to, co jste si vlastně vždycky přáli, se tak úplně nepovedlo. 

Držet tvář se mi dařilo do momentu, dokud jsem neopustila tuhle situaci. Ve chvíli, kdy se naše cesty odpojily, jsem zaznamenala zvláštní pocit vzrušení. Teď jsem to zase konečně já. Já. Bez jakýchkoliv předsudků. Bez obrázku, který jsem musela hrát.

Procházím se po pražském hlavním nádraží a vidím lidi. Vidím neskutečné množství skupin, které sem přijely za nějakým určitým cílem. Přijeli za lepším životem, za poznáním, za něčím, co jim domovské pohodlí nedokázalo dát. 

Touto skupinou procházím. Mám obrovskou chuť tancovat, ukázat všem, že ačkoliv jsem součástí této mozaiky, kterou nikdo z nás neplánoval, že já jsem právě ten střípek, který se tady nehodí. Všichni posedávají, polehávají, pozorují. Bez života, a bez energie. 

Houpám boky, píseň, která mi zní do uší,mi nedovoluje zůstat v klidu. Zastavuji se přímo pod hlavními hodinami. Stojím, a přemýšlím, zda si tenhle moment zaslouží kus mě. Kus toho momentu, který v historii lidstva nebude nic. Ale bude obrovský posun pro mě samotnou. 

Pak ji vidím. Tu ženu.

Vůbec netuší, že se v danou chvíli stává součástí příběhu. Jde tak krok přede mnou. Nebudu vám lhát. 

Je nádherná. 

Je vlastně tím vším, co by měla žena být. Krásnou múzou, která mění dějiny. O ní se píšou knihy. Kdyby knihy. Celá historie. 

Obrovská škoda je ta, že to netuší. 

Jsem žena jako ona, avšak pohyb jejich boků mě přivádí k myšlence, že si ne úplně vážím vlastního těla. To co ona dokáže svým přirozeným pohybem v minulosti bohové nazývali kouzlem.

Jdu za ní jako očarovaná. 

Mám ji oslovit, či nemám? Mám ji předat vědomí její důležitosti nebo ji mám nechat v nevědomí? 

Než se rozmyslím, dojdeme na periferii, kde sedí jiná žena která si s nohou za krkem zapaluje cigaretu. 

Je větší inspirace než žít na Žižkově?

To mi tedy řekněte.