Čtyři, jako triangl, part two

Zürich, Switzerland, Kloten airport 25. srpna 2013   „Věřím, že fantazie je silnější než vědění.Že mýty mají větší moc než historie.Že sny jsou mocnější než skutečnost.Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.Že smích je jediným lékem na zármutek.A věřím, že láska je silnější než smrt.“

Nějakým zázrakem se mi podaří vymotat z někonečného mumraje lidí,

kteří se cpou ven, jakoby Dior vyhlásil devadesátiprocentní

výprodej. Pomyslím si, že by business třída měla myslet i na

speciální východ pro lidi, kterým se s davem fákt nechce. Aha,

přehledla jsem cedulku. Nojo,vlastně Švajc, já zapoměla.

Na parkovišti mě čeká již předem přistavená limuzína, která mě

dopraví do nedalekého Best Western hotelu, kde se musím připravit

na zítřejší prezentaci svého dlouholetého výzkumu, která se

uskuteční v Génevě,před členy OSN, kteří můj výzkum považují za

hrozbu pro realitu všedních dní. K této studii jsem přistoupila

ještě jako studentka Masarykovy univerzity v Brně, na popud

profesora Janečka, kterému se jeho kolegové smáli, že výsledky

jeho práce jsou čiré bláznovství a utopie. Docela vtipná

vzpomínka ,když si teď uvědomím, že si Janeček užívá zaslouženého

titulu Objevu desetiletí na Maledivách, kde získaný grant utratil

za plážovej bar, kde je dokonale šťastnej, a jeho superchytří

kolegové nadávaj u zpráv na Nově, a kupujou gumový rohlíky v

Delvitě. Menší zadostiučinění, řekla bych.

Vrátný mi drží dveře, abych mohla vstoupit do honosné recepce,

které vévodí obrovský křišťálový lust, nepochybně menší ceny, než

je téměř diamantový úsměv ředitele, který mě přichází přivítat

osobně, i s napudrovanou asistentkou, která bezesporu plní také

funkci osobní principálovy matrace. I přes uměle nasazený výraz

neskonalého štěstí, že zrovna MĚ může uvítat ve svém geniálním a

ve všech ohledech dokonalém hotelu, taktně přehlédnu některé z

gramatických chyb, kterých se ve svém proslovu v angličtině

dopustí(o své perfektní němčině, jakožto i ve švýcarském dialektu

škodolibě pomlčím) poněvadž mi žoviálně sdělí, že kvůli mé

maličkosti odmítli pronajmout nejlepší apartmá kapele Rolling

Stone, což mě v duchu docela naštve, páč s klukama ze Stounů bývá

většinou docela sranda. Ačkoliv,když si vzpomenu na ty párty, asi

bych nebyla na zítřejší konferenci moc reprezentativní.

Hotelové apartmá klasika – všude samej leskblesk, damašek,

pičoviny. Pardon, jsem nucena fungovat v high society, ale jsem

holka z Moravy, přesněji z Ostravska, a z těhle divadelních

frašek už je mi vcelku k zblití. V okamžiku, kdy zítra velevážené

představenstvo OSN milostivě schválí moji dlouhaletou práci jako

lidstvu neškodnou a naopak prospěšnou pro posun na další level

života, plánuju od tohohle pozlátka utéct do nitra valašských

kotárů­- svůj zabezpečený srub na velmi neschůdném místě buduju už

více než tři roky. Bože, jak já se těším.

Po(již více než nutné sprše) si obleču šaty z poslední kolekce

Blanky Matragi­,což je jedna z mála mých neřestí, kterou si nesu již z dob

dospívání kdy jsem tajně snila o svatbě ve stylu arabských

princezen, než jsem pochopila že ve vztahu věda/partner vítězí

věda na plné čáře a po několika nepodařených relationshipech

vzdala veškeré pokusy o vysvětlení, že vážně dlouho do noci

trávím čas v laboratoři,a ne v posteli někoho jiného. Třicítka se

blíží mílovými kroky a já začínám vážně uvažovat, jaké že to

domácí zvíře zaplní prázdné místo v mý posteli(jak depresivní). A

jak se tak obhlížím v zrcadle, říkám si, že malej drink po

týdnech zavřených v labině přece nemůže škodit a sejdu do

hotelového baru, kterej slibuje speciální nabídku skotských

whisky, kterou si čas od času dopřeju jako sunar na bolavou duši.

Když se tak rozhlédnu po osazenstvu, nenapadne mě nic jinýho než

– klasika. Pupkatí pracháči, obklopení skupinkama lovechtějných

micinek, nebo znuděných manželek, které usrkávají koktejly jak na

běžícím pásu, občas je z nudy vrátí, páč se jim nezdá lesk

koktejlový třešně žejo, a pár votrávenejch pinglů, který se musej

tvářit že je obskakování oplastikovanejch paniček za těch pár

šupů nehorázně baví.

Když se ovšem podívám do rohu místnosti, na nejzastrčenějším

křesle sedí muž, který sem nezapadá ani v nejmenším. Je sice

oblečený podle pravidel mladého úspěšného podnikatele/sňatkového

podvodníka v mladším vydání, ale při bližším ohledání si nemůžu

nevšimnout detailů, které jej odlišují. Na levém malíčku má

prsten s trojúhelníkovým okem­ neklamný znak příznivců(nebo

oponentů) Iluminátů, za pravým uchem tetování s číslem 269­-číslo

využívané vegany. Ten týpek je jinej, a já ho asi chci znát.

Nevím proč, ale mám pocit, že ho vlastně tak nějak už znám.

Kývnu na barmana, objednám dva šestnáctiletý Lavagulliny a

namířím si to k němu. I když už stojím přímo u něj, ani nezvedne

oči od knihy(Bytí a nebytí od Tao Te Chinga).

„Laura?“

**to be continued***