Čtyři jako triangl - part three

„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne,zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“

No jistě, jsem už ve Švýcarsku asi slavnější než Dalajláma nebo

co. A kdovíproč mě ani nepřekvapí že na mě promluvil v mém rodném

jazyce.

„Vidím že jste dobře informován.“

„Samozřejmě. Ale aby nedošlo k omylu, neznám tě z novin“

Docela rychle přešel na tykačku, chlapec. No uvidíme,co za hru

tady se mnou hraje.

„Nemáš náhodou takovej ten nutkavej pocit, že jsme se už někde

potkali, Lárinko?“

V tu chvíli ztuhnu. Lárinko mi říkavala babička. Mám chuť se jej

zeptat, zda jsme se náhodou nepotkali na písku.

„Jo, a kamarádi z dětství nejsme,jen tak bajdvej.“

Tak ale počkat. Tady něco nehraje. Od přenosu myšlenek a času

jsem tu snad přece já!

„No, tak takovéhle seznámení jsem teda nečekala, ale budiž. Ovšem,

v té vševědoucnosti jste zapoměl na slušné vychování, a pokud

nechcete abych vás oslovovala „ten jež věděl příliš mnoho“ tak

by se možná hodilo se představit...“

„Vždyť mě znáš Lauro.“

A mě v tu chvíli v hlavě blikne jméno.

„Takže Felix.“

„Třeba Felix. V tuhle chvíli třeba Felix. A zítra? Kdoví“ Teď

přesně přichází ten moment, kdy bych měla protočit oči a odejít,

protože tyhle hraný osudový momenty mileráda přenechávám

scénáristům některejch z Ordinací. A já místo toho pořád stojím

jako tvrdý Y a čekám co bude.

„Posadíš se ?“

„Hele Felixi, či jak že tě to cca před třiceti.."

„Osmadvaceti“

„...dobře, tak osmadvaceti lety pojmenovali, nevím, o co tady

jde, jestli seš jen dobře informovanej novinář, nebo jeden z mých

stalkerů, ale z těhle her na schovávanou sem vyrostla zhruba před

dvaceti lety. Takže si buď nabídni drink a vysyp ze sebe, co

vlastně chceš, nebo odcházím!“

Posadí se pohodlněji v křesle a pobaveně se na mě zadívá.

„Vždyť jsi přišla sama za mnou, nikdo tě nenutil. A asi z

nějakýho důvodu, ne je tak pronic za nic. Takže ta dualita

momentu je víc než hmatatelná, nemyslíš? Neměl bych podobnou

scénu udělat i já ? Co kdyby sis sedla, uklidnila se a dala si

toho panáka ?“

Ačkoliv nechci, poslušne usedám vedle něj do křesla. V tu chvíli

si všimnu další zvláštnosti­-jizvy ve tvary nekonečna na pravé

ruce. Kde jsem jen tohle už viděla? Vím, že mě poočku pozoruje,

ale stejně nenacházím slova. Vlastně po hodně dlouhé době nevím

vůbec o čem s ním mám mluvit.

„Stejně, je naprosto geniální, když potkáš člověka, vedle kterého

můžeš jen tak svobodně mlčet. A necítíš se trapně. Skoro jako bys

vlastně nemusel vůbec nic říkat...“

A tohle už mě upřímně vyděsí, protože takhle celej život popisuju

 někoho, koho si představuju jako budoucího otce mých dětí. A

nejhrůzostrašnější je pro mě v danou chvíli to, že si s ním fakt

tak připadám.

Hluboce se zamyslím nad tímhle prazvláštním setkáním, a v tu

chvíli se rozhodnu že to prostě nechám bejt. Nechám to asi prostě

tak, jak to leží a běží a vytěžím z toho co nejvíc-mám chuť

důvěrně známého cizince trochu víc prozkoumat.

„Co vlastně děláš?“

„Ptáš se na zaměstnání, nebo na to, co opravdu dělám?“

„No, tak začněme tím zaměstnáním..a doufám, že nejsi třeba

nájemný vrah..to by tohle seznámení získalo nečekanou pointu..“

„Ne, pro tenhle život jsem si vybral méně extravagantní povolání.

Jsem spisovatel.“

„Aha, a existuje možnost, že jsem některou z tvých knih četla?“

Výborně, spisovatel. Docela příjemná změna po těch všech

vědátorech a docentech, které jsem potkávala doteď.

„Bezesporu jsi součástí všeho, co jsem kdy napsal.“

„Takže ženské romány?“

„Píšu knihu života.“

„To je dost široké spektrum.“

„Samozřejmě. Není úplně jednoduché zpracovávat všechny informace,

které život nabízí, ale zatím si troufám tvrdit, že jsem

mimořádně úspěšný.“

„V tom případě bych ráda byla někým, kdo tě inspiruje k napsání

dalšího příběhu.“

„Už v tuhle chvíli píšu příběh, ve kterém hraješ hlavní roli,

dámo. Vlastně ho píšu už nějaký ten pátek. Asi by ses i divila,

co všechno jsi prožila prostřednictvím mých slov.“

V ten moment dostanu chuť udělat něco bláznivého. Nevím, jestli v

tom hraje roli skotská, ze které se mi příjemně motá hlava, nebo

atmosféra, která kolem nás hmatatelně zhoustla. Mám pocit, jako

bychom byli oba zavření v jedné bublině a kolem nebylo nic, a

nikdo, co by se nás v danou chvíli mohlo dotknout, nebo nám

ublížit.

„Kdy jsi naposledy udělal něco šíleného?“

Překvapeně se na mě podívá.

„Pojď, něco ti ukážu.“