Každá duše, stejně jako říčka a rostlina potřebuje cosi jako déšť: naději, víru, důvod k životu. Když je nemá, všecko v té duši zmírá, i když tělo ještě přežívá; a lidé budou moci říkat:"Tady v tom těle býval kdysi člověk.
Ten hlas, ten už totiž někde slyšel. A vlastně ne jednou. Byl to přesně onen tón, kterým vábily Medúzy jeho dědy námořníky. Nemusel ji vidět, nemusel se za tím hlasem vůbec otáčet, a přece věděl, jak vypadá. Černé dlouhé vlasy,lesklejší než truhlice z ebenového dřeva, které právě pradědové mořští vlci na svých dobrodružných cestách za bájným hlasem divožen odhazovali do rozbouřeného moře, se rozprostíraly přes krásně tvarovanou šíji až dolů k zadečku, který byl i na pohled pevný jako skála. Konečky těch vlasů šimraly lem roztrhaných cárů látky, která nahrazovala sukni a odhalovala dlouhé, štíhlé,ale přece silné nohy bytosti, které náležel ten indigový zázrak zvuku.
Věděl, že se nesmí otočit.Ne, že by se bál. Jen věděl, že jestliže se otočí a podívá se té zvláštní existenci do očí, tak je navždycky ztracen. Utopen v takové hloubce, kterou nepřekonají ani ty nejdelší ponory do hlubin oceánu, tam, kde žijí tvorové, o jejichž existenci raději ani nechceš vědět. Hluboká, temná téměř průzračná zeleň. A modř. A hnědá.. Hlavou mu prolétlo, jak je možné, že už dopředu ví, že v jejích očích najde všechny barvy světa. A hned jako druhé jej napadlo, že vlastně nechápe, nač se sám sebe ptá, když je mu už všechno dopředu jasné. A tak je to v pořádku.
Cítil v zádech, že jej žena pozoruje. Propalovala mu záda tím rentgenovým pohledem, který mu vnikal do všech vnitřností, tancoval ve víru krve a soukal se pomalu ještě mnohem dál. Hledal si cestu k tomu nejčistšímu, co každou lidskou bytost činí jedinečnou. K tomu niternému vlásku, a zároveň obrovskému něčemu, co zatím nikdo nedokázal uchopit, pochopit a věrně popsat. K tomu něčemu, čemu se říká Duše. Byl to nový, neznámý pocit.
