Vzduchem se táhne příslib jara, ještě to vlastně není jaro, ale už to není ani zima. Mám štěstí, potkávám na své pouti sněženky. A vlastně mám štěstí, protože potkávám Tebe.
Sedím na okně a koukám ven. Před domem, kde momentálně přebývám, nedá se tomu říkat domov,je cesta-cesta která mě láká už jen proto, že nevím kam vede. Kolem uší mi profukuje ten rádobyjarní vítr, a něco ve mě šeptá, že je konečně zase čas se zamilovat.
A jako vždycky,najednou je tu zase se mnou. Sedí naproti na okně a šklebí se, protože je mu jasné na co myslím, a už dopředu si chystá svoje argumenty. Ale tentokrát ne, už se nenechám ukecat. Je čas. Já to vím.
"Tak zase, jako každej rok. Pokolikáté už to zkoušíš?"
"Tyvole, no třeba podeváté žejo. Myslím že podeváté."
"A nechceš se na to třeba už vysrat? Jakože pamatuješ, koupíš si deset koček a začneš nosit bombarďáky a pít teplý mlíko. Přestěhuj se zpátky na dědinu, s trochou štěstí tě přijmou do čtenářskýho klubu a adoptuješ na dálku černocha z Afriky."
"Nechci."
"Vždyť ty nevíš co chceš!"
"Vím to naprosto přesně. Chci, aby ses sbalil, a konečně vypadl z mého života. Mám už dost těch tvých sarkastických poznámek, toho, jak jsi mě přesvědčil o tom, že nikoho lepšího než tebe už nikdy nepotkám, a všeho snažení být pro tebe tou nejlepší. Mám tě už po krk,Mistře. Ačkoliv...vlastně i děkuji za to, žes tu pro mě ty roky byl, a stvořil z části moje Já, které je konečně připraveno dávat a přijímat lásku. Láska. Jediná věc, kterou jsi mě neučil. A kterou jsi mi nikdy nedokázal dát."
"(ticho)"
"Měj se krásně, Mistře."
Seskočím z okna, beru batoh a vybíhám ze dveří. Vzpomínám si na větu, kterou mi kdysi kdosi řekl:"Nemůžeš nikdy zabloudit, když víš, kde je tvůj cíl." No, a já tomu tak nějak věřím.
Vždyť vlastně, co mi zbývá ?
No name stavení v dálce začíná nabírat reálných obrysů, nádraží, no jasně, vždyť očekávanější by to ani být nemohlo. Bláznivě se rozesměju, protože můj čas je najednou takový, jaký ho chci mít. Jsem pánem svého bytí, konečně! Ze stanice se rozjíždí vlak, neváhám a doběhnu poslední vagón, kde se pověsím na tyčku tak, jako jsem to vždycky chtěla udělat.
Blbý je to, že takhle musím vydržet do příští stanice, protože holt Trutnov není v Coloradu.
Lepší je to, že mi vítr čechrá vlasy.
A úplně nejlepší je, že už znám cíl své cesty.
K tobě.
