Ten, který jest nad horami, ten,jemuž je věnován tento příběh. Největší svoboda se skrývá v našich myšlenkách...
Stál, a z očí mu padaly slzy. Věděl, že kdyby chtěl, budou mu z očí proudit místo těch slz duhové prameny - a kdyby opravdu chtěl, možná by to byly diamanty. Cítil, že se mu hruď naplňuje pocitem štěstí - pocitem, o kterém věděl, že k němu nikdo nemá klíč. Ale že zároveň není zamčený. Cítil, že může být kýmkoliv a čímkoliv. A zrovna v tu chvíli chtěl být notou. Chtěl být básníkem. A hlavně chtěl být svobodný.
Vnímal teskné tóny hudby - https://www.youtube.com/watch?v=1AbrP1GGI3M, které jej naplňovaly radostí a jakousi čirou euforií. A poprvé v životě si uvědomil, že ještě nezažil opravdovou svobodu. Svobodu mysli, těla, duše. Došlo mu, že je teď je ten správný okamžik.
Vyšel ven z bytu, do uší si strčil sluchátka, a rozběhl se. Běžel na místo, které bylo jeho srdci nejblíže - k vile Tugendhat. Přeskočil plot,a ocitl se na otevřené zahradě. Lehl si do trávy, která byla ještě mokrá ranní rosou. Vnímal kapky na tvářích, vítr, který ohýbal větve stromů v zahradě. Věděl ale, že potřebuje víc.
Pomalu se začal vysvlékat, až ležel v trávě úplně nahý. S každým kouskem oblečení odkládal kousek svého krunýře. Odkládal kousky pozemských bolestí. Lítosti, smutky, žaly. Odkládal své masky, které jej nutily být hodným synem, věrným partnerem, dokonalým přítelem, prospívajícím žákem. Odkládal tak dlouho, až zbylo konečně jen torzo jeho Já. On a něco, čemu se říká Duše.
Stále mu to ale bylo málo. Podíval se nahoru a viděl Strom. Strom, který tu stál už v dobách, kdy tady takhle v trávě mohl ležet jeho děd. Kdyby se nebál. Kdyby ho to napadlo, kdoví.
Jak lezl nahoru, hlavou mu běžela myšlenka na absurdnost svého jednání. To, že ho to nenapadlo udělat mnohem dříve.
Připadal si nádherně. Jako by konečně věděl, zač celý život bojoval. Zvedl oči na rozsvícené město Brno - a najednou viděl všechno. Viděl domy, louky, auta, lidi. Milence. Starce. Děti. A najednou tu byla.
Svoboda.
Skočil.
